Rozhovor s: Terkou Šolcovou

Tereza Šolcová, členka Musher klubu Tlapky v tahu od 1. září 2025

- PSÍ PARŤÁCI -

1. Jaké máš pejsky a jak se jmenují?

Aktuálně mám doma tři psy: irského setra Gryfa a dva evropské saňové psy, Garma a Thuleho. A pak mám ještě jednoho evropáka, Magúna, mého úplně prvního, který dnes žije u bývalého partnera.

2. Jak jsi se k práci se psy dostala?

Já bych tomu úplně neříkala práce. Pořád je to pro mě koníček, jen takový ten koníček, který vám postupně sežere půl života, většinu volného času a překvapivě velkou část peněz z účtu.

Psa jsme měli v rodině vždycky. Někdy na vysoké jsem pak na Facebooku náhodou narazila na to, že existují lidé, kteří jezdí na koloběžce za psem. Přišlo mi to jako skvělý nápad a vůbec jsem tehdy neměla závodní ambice. O několik let později mám za sebou závody, na dvoře dvě dodávky, doma saně a několik evropských saňových psů. Prostě se to nějak stalo.

3. Čím krmíš? Používáš nějaké speciální doplňky stravy?

Střídám maso a granule. Na mase podle mě psi prospívají skvěle, jenže náš životní styl zahrnuje poměrně dost cestování a vozit všude mrazák s masem zatím není úplně logisticky schůdný plán. Takže se snažím být hlavně praktická a přizpůsobovat krmení tomu, co zrovna dává smysl.

4. Věnuješ svým psům nějakou speciální péči?

Samozřejmě. Mají nonstop přístup na gauč a do postele, 24 hodin denně, sedm dní v týdnu. K tomu hodně procházek a výletů. Ne takové to venčení na půl hodiny, ale pořádný víkend na horách a desítky kilometrů v nohách a tlapkách. Myslím, že pro psy i nás je to ten správný relax.

- MUSHING -

5. Kdy jsi začala s mushingem a proč? Co tě motivovalo pokračovat?

Začátek byl vlastně úplná náhoda: chtěla jsem jen zkusit jezdit se psem na koloběžce. Pokračovala jsem proto, že mě to začalo opravdu bavit a že jsem asi vždycky potřebovala nějaký sport.

Dlouho jsem jezdila na koni a chtěla jsem se tomu věnovat vážněji, jenže profesionálnější jezdecká cesta je finančně dost náročná a naši mi ji v určité chvíli už nemohli platit. Tak jsem si to po letech pravděpodobně začala kompenzovat mushingem v přesvědčení, že to bude levnější. Od určitého počtu psů, aut a vybavení se ukázalo, že to byl poměrně odvážný ekonomický předpoklad.

6. Kterým musherským disciplínám se věnuješ a kterým by ses věnovat chtěla?

Primárně koloběžce s jedním nebo dvěma psy. Občas závodím i na kole, ale tam rozhodně ještě nejsem tak pevná v kramflecích, jak bych chtěla, takže právě bike bych ráda do budoucna pilovala.

Koloběžka je ale pořád moje hlavní disciplína. Říká se, že každý opravdový musher už měl zlomenou klíční kost, takže zatím mám evidentně ještě co dohánět.

7. Máš raději sportovní výkony s jedním či více psy a proč?

Asi to takhle nerozlišuji. Mám radost pokaždé, když do cíle dojede celý tým zdravý a spokojený, a je vlastně jedno, jestli jsou v něm psi jeden, dva nebo čtyři.

Ale když jsem v Norsku dostala možnost zapřáhnout čtyřspřeží a vyjet do tmy v mínus třiceti, byl to jeden z nejintenzivnějších a nejkrásnějších mushingových zážitků, které jsem kdy měla. Byl to přesně ten pocit, pro který to dělám.

8. Kam chodíš trénovat a jak často? Raději sólo, nebo ve skupině?

Bydlím v širším centru Prahy, takže za tréninky dojíždím mimo město, často třeba na chatu. Výsledkem je, že vedle psů trénuji také schopnost spalovat naftu.

Většinou mám raději sólo tréninky. Nikdy přesně nevím, kdy ráno vstanu, a když jedu sama, můžu všechno přizpůsobit sobě i psům a není kolem toho zbytečný stres. Ale společným tréninkům se rozhodně nebráním.

9. Jak pečuješ o sebe v rámci sportovních výkonů?

Momentálně se snažím si hlídat jídelníček a celkově pracovat i na vlastní kondici. Nejsem profesionální sportovec a dokážu být taky prostě jen líná.

Zároveň je vidět, že se mushing posouvá. Špičkoví závodníci dnes připravují nejen psy, ale velmi systematicky i sebe, a výsledky tomu odpovídají. Obdivuju lidi, kteří tomu dokážou podřídit prakticky celý život, a myslím, že jejich úspěchy jsou zasloužené.

Já tam zatím nejsem. Mushing je pro mě důležitý, ale není to jediná věc, kterou v životě mám. Snažím se na sobě pracovat, ale větší část mé pozornosti pořád míří k přípravě psů. 

10. Jaké vybavení na mushing používáš? Které se ti osvědčilo nebo naopak neosvědčilo?

Mám partnerství se značkou Non-stop Dogwear, takže používám především jejich vybavení. Každému mému psovi sedí trochu něco jiného, takže žádný univerzální recept nemám.

Ale kdybych měla vypíchnout jednu věc, jsou to jejich psí župany. Tímto bych zároveň chtěla veřejně apelovat, aby je začali šít i pro lidi. Myslím, že by to udělalo spoustu dobra. 

11. Co ti mushing přináší? Jaké v něm máš cíle?

Mushing je pro mě kromě sportu docela účinné setkávání s realitou. Naučil mě, že ne všechno jde podle plánu, že člověk občas musí improvizovat a hlavně že se musí umět postavit za sebe i za věci, které považuje za správné.

Ne vždycky je nejpohodlnější být ten, kdo něco řekne nahlas. Někdy je jednodušší být potichu, zapadnout a neznepřátelit si nikoho. Jenže já bych byla raději občas nepopulární a s rovnou páteří než populární za cenu toho, že budu dělat, že něco nevidím.

Sportovně se chci samozřejmě dál zlepšovat a dostávat se na závody, které mě lákají. Ale úspěch pro mě není jen medaile. Dost často je to i vědomí, že jsem se někam chtěla dostat, našla cestu a dostala se tam.

12. Doporučila bys členství v MK Tlapky v tahu :)?

Ano, jsem. Hodně oceňuju energii a iniciativu Domči Potměšilové. V českém mushingu není samozřejmostí, že někdo nejen mluví o tom, co by se mělo dělat, ale opravdu něco i dělá.

Ať je to Český pohár, edukace, snaha přivádět ke sportu nové a mladé lidi nebo samotné fungování klubu. Navíc mi přijde skvělé, že se zajímá o výsledky svých členů. Když je člověk někde na velkém závodě a přijde mu osobní zpráva s otázkou, jak se mu jelo, je to možná drobnost, ale znamená hodně. Najednou víte, že v tom nejste úplně sami.

- ZÁVODY -

13. Kdy a který byl tvůj první závod? Jak jsi se po něm cítila? 

Lesná, léta Páně 2019. A cítila jsem se skvěle, protože můj tehdejší životní cíl byl se setrem porazit na trati alespoň nějakého evropáka. Povedlo se to, takže Lesná si tím u mě vysloužila doživotní privilegované postavení.

14. Jaké jsou tvé největší úspěchy v mushingu? 

Asi to, že jsem se zatím dostala na všechny velké závody, na které jsem se opravdu chtěla dostat.

Medaile jsou samozřejmě krásné a vůbec bych se nezlobila, kdyby jich bylo víc. Ale neumím zatím sportu podřídit úplně všechno. Mnohem silnější pro mě byl třeba moment, kdy jsem se jako dvacetiletá rozhodla, že se prostě dostanu na mistrovství světa do Norska, i kdybych tam měla přes moře pádlovat na pontonu.

Nepádlovala jsem. Ale dostala jsem se tam a všechno jsem si zařídila sama. A na to jsem dodnes pyšná. 

15. Máš někoho za svůj sportovní vzor?

Se sportovními vzory to mám složité. Čím víc člověk zná příběhy různých fenomenálních sportovců, tím častěji zjistí, že být mimořádný sportovec automaticky neznamená být mimořádný člověk. A pro český mushing to platí jakbysmet.  Stejné je to ostatně u umělců, politiků i kohokoliv jiného…

Takže asi nemám jedno konkrétní jméno. Inspirují mě lidé, kteří dokážou stát rovně ve chvíli, kdy za svůj postoj mohou něco ztratit. A je mi vlastně jedno, jestli jsou to sportovci, novináři, umělci nebo kdokoliv jiný.

16. Jaký byl tvůj nejtěžší a naopak nejlehčí závod a proč?

Asi neumím říct jeden. Někdy je těžká trať, jindy okolnosti. Třeba cesta na závody do Rørosu byla zajímavá už tím, že jsem ještě chvíli před nimi vlastně nevěděla, s jakým psem budu závodit.

Ale obecně věřím, že věci nakonec dopadnou tak, jak mají. Kdyby pro mě závody byly především utrpení, asi bych na ně nejezdila. Vždycky se něco zkomplikuje, člověk to nějak vyřeší a pak zjistí, že právě ta komplikace byla součást cesty k cíli. A s dostatečným časovým odstupem se z téměř každého průšvihu stane výborná historka.

17. Které závody patří mezi tvé nejoblíbenější a nenecháš si je nikdy utéct?

Lesná a Libovka, respektive Slaneček. Mám ráda závody holek, které je pořádají, nejen proto, že mám ráda je samotné, ale protože je na těch akcích vidět péče. Louka a její cimbálovka jsou taky srdcovka.

A obecně mám ráda každý závod, kde organizátor myslí na bezpečnost. Nemusíme závodit po dálnici, technická trať může být skvělá. Ale kameny a větve, které lze odstranit, by měly zmizet, nebezpečné místo, které odstranit nejde, by mělo být označené a trať dobře vypáskovaná. Riziko k tomu sportu patří, zbytečné riziko nemusí. Takže každý organizátor, který tomuhle věnuje maximum, je dobrý organizátor.

18. Co je nejlepší po dokončení závodu?

Dojet do cíle, zkontrolovat, že jsem celá já i pes, vychodit ho, a pak si konečně udělat kafe a dát snídani. Je to takový zvláštní moment, kdy z člověka během pár minut spadne všechno napětí. Pes je v pořádku, závod je za vámi a svět je krásnej.

- TVŮJ ŽIVOT -

19. Jaké je tvé povolání současné / vysněné?

Vysněné povolání je nedělat nic a mít hodně peněz. Bohužel se mi zatím nepodařilo najít odpovídající pracovní nabídku. Vystudovala jsem žurnalistiku a pracuju v médiích. Baví mě to a zároveň je to práce dost flexibilní na to, aby se vedle ní dal provozovat časově poněkud nenasytný koníček, jako je mushing.

20. Jak vypadá tvůj běžný den?

Pokaždé jinak. A to mi vlastně vyhovuje. Dlouhodobě bych asi nedokázala fungovat v režimu, kdy přesně vím, co budu každý den dělat od osmi do pěti.

21. Věnuješ se i jiným zálibám a koníčkům než těm psím?

Ano, třeba larpu. Na něm mě baví, že si člověk na chvíli může vyzkoušet úplně jiný život. Jednou je legionářem na Sibiři, podruhé dámou na středověkém hradě a potřetí pilotkou vesmírné lodi. Je to vlastně velmi efektivní způsob, jak zjistit, že jeden vlastní život vám zjevně nestačí. 

22. Jaké máš oblíbené jídlo a pití?

Mám ráda jídlo. To je asi nejpřesnější gastronomická charakteristika. A k pití mám ráda dobré pivo, především craftové. Nejsem tedy člověk, který by musel dlouze přemýšlet, co si dát za odměnu po závodě.

23. Co tě vždycky rozesměje nebo ti udělá největší radost?

Garm. To je podle mě jeden z nejvtipnějších psů na světě, ačkoliv o tom pravděpodobně vůbec neví. Psi mají obecně skvělou schopnost brát situace, které člověk považuje za zásadní životní problémy, s přesně takovou mírou vážnosti, jakou si většina z nich zaslouží. Často vlastně žádnou.

24. Co vyloženě nesnášíš? 

Přetvářku. Nemám ráda situace, kdy někdo velmi dobře ví, že je problém, ale místo aby ho pojmenoval, začne vysvětlovat, proč ho vlastně nikdo neviděl, nikdo za nic nemůže a všechno je v zásadě v pořádku. Mnohem víc si vážím lidí, kteří jednají otevřeně, dokážou si stát za svým a zároveň přijmou odpovědnost za vlastní rozhodnutí. Snažím se podle toho fungovat i sama. Ne vždycky je to nejdiplomatičtější cesta, ale člověk alespoň nemusí později složitě vzpomínat, kterou verzi sebe sama komu předvedl.

25. Jak nebo díky čemu si nejvíce odpočineš?

Na procházce, při cestování a obecně s partnerem. Čas strávený s ním je pro mě většinou odpočinek. Ostatně je asi dobře, že to tak je, když jsme se rozhodli spolu žít.

26. Máš nějaké motto, které tě provází životem?

Asi nemám žádné heslo vytesané do kamene. Ale snažím se chovat tak, abych se sama sobě mohla ráno podívat do očí a nemusela se za svoje rozhodnutí stydět. Člověk stejně nemá úplně pod kontrolou, co si o něm budou myslet ostatní. Docela užitečné je proto aspoň neztratit respekt sám k sobě.

27. Co bys poradila případným zájemcům o mushing?

Užívejte si psy, učte se, ptejte se zkušenějších a nenechte si namluvit, že musíte bez řečí přijmout úplně všechno jen proto, že „se to tak vždycky dělalo“. Mushing je malý svět a v malých světech někdy vzniká dojem, že autorita a pravda jsou totéž. Nejsou. 

Buďte slušní, respektujte ostatní, ale zachovejte si vlastní úsudek a umějte se za sebe postavit. Bude se vám hodit nejen ve sportu.

28. Je něco, co bys chtěla dodat?

Mushing je nádherný sport. Právě proto bych byla ráda, kdyby se dál posouval. Máme skvělé psy, skvělé sportovce, spoustu schopných lidí a obrovský potenciál. Tradice je důležitá, dokud se z ní nestane argument proti každé změně. Nemusíme bourat to, co funguje. Jen bych byla ráda, kdyby český mushing občas otevřel okno a zjistil, že venku už nějakou dobu běží 21. století. Protože tradice má být základ, ze kterého se staví. Ne strop, o který se pořád tlučeme do hlavy.