Kalendář akcí 2022 jsme zahájili poněkud neobvykle klubovým soustředěním. Jednalo se již o 4. ročník naší pobytové, sportovně-společenské akce. Proč tedy neobvykle? Všechny předchozí ročníky se konaly na začátku srpna, kdy je sice krásné počasí a dlouho světlo, ale bohužel pro účely intenzivního tréninku nás i našich psů je léto zkrátka nevhodné - o tom jsme se přesvědčili několikrát na vlastní kůži. Letos jsme poprvé vyzkoušeli jarní termín, kdy ještě není takové horko (ehm, kdy nám ještě mrzlo a sněžilo) a termínovka nepřetéká závody tak jako na podzim. Premiéru měla také nová lokalita, rekreační středisko Zahradiště na Vysočině.
Aby těch novinek nebylo málo, byl pro letošek zvolen i zcela nový koncept klubového soustředění. Program minulých ročníků byl i vzhledem k počasí spíše odlehčený, taková cola bez cukru. Letošní program byl velmi nabitý a intenzivní, což tuším, že v ten daný moment nemuselo být každému při chuti, ale když se na to podívám zpětně tak věřím, že bychom se tam i přes tu zimu a dřinu všichni nejraději vrátili.
Během čtvrtka, než začali přijíždět první účastníci, jsme začali na místě připravovat zázemí a trasy na tréninky. Večer, když už byli téměř všichni na místě a ubytovaní, jsme zahájili soustředění první společnou večeří, která nás přesvědčila o tom, že hlady s místní kuchyní rozhodně nebudeme. Po večeři následovalo seznámení s programem soustředění a rozdělení tréninkových skupin. Nesměla chybět ani klasika – seznamovací kolečko, protože i v rámci klubu se někteří členové ještě nepoznali osobně.
Pátek jsme zahájili ranním výklusem. Bylo ode mě kruté tahat všechny brzy ráno z vyhřátého spacáku do té zimy a začít den 3km během, kde o kopce nebyla nouze. Ale musím říct, že ranní disciplína byla naprosto perfektní a všichni za ni máte velkou pochvalu. Za odměnu jsme se pak přemístili ke švédskému stolu plnému dobrot. Po snídani a slehnutí už na nás čekal náš první host, Honza Hladký, předseda musher klubu JCC, aby nás provedl správnou technikou běhu a běžeckým cvičením (jak teoreticky, tak prakticky) – nejen tučňáci, jeleni, hřebíky a podobné „cirkusové kousky“ rozhodně zanechaly silný dojem :D. Ve skupinkách jsme pak pokračovali tréninkem canicrossu. Procvičovali jsme různé situace jako předbíhání, starty ve dvojici či hromadné starty, stranovky atd. Po tréninku nesměl chybět pořádný strečink nás, pod vedením Standy Velíka, i našich psích sporťáků. A konečně tu byly další gastro radovánky a následná chvilka odpočinku. No, ani oka jsme nezamhouřili a už se na nás dobýval náš další host, Pája Pischek, člen musher klubu JCC, aby nám povykládal o tréninku na kole se psem, poradil jak vybírat vhodné kolo pro bikejöring a jaké se mu osvědčilo vybavení. Nabyté znalosti jsme vzápětí využili na společném tréninku se psy. A víte co? Tím ten pátek ještě zdaleka nekončí… Po odjetém tréninku a protažení pejsků jsme přivítali posledního pátečního hosta, Lucku Pohankovou z Komplex-FIT, která si pro nás připravila v rámci péče o tělo sportovce tzv. rollování. Chvílemi tento rollovací rituál vypadal a zněl jako „film pro dospělé“, ale jako byla to pecka! Ano, po příjezdu domů jsme všichni oprášili své dávno zapomenuté rollery nebo nakoupily nové a rollujeme a rollujeme. A konečně večeřeee a následné trávení u Lucčiného povídání o kompenzačním cvičení. Uf… kdo by to byl řekl, že se toho za ten den dá tolik stihnout :D.
A máme tady sobotu. Unavení, bolaví, zmrzlí, ale přesto v 7 ráno na značkách připravení na ranní výklus – pecka! Za odměnu opět bohatá snídaně a jako bonus úplně boží domácí loupáčky, které nám dovezla naše Míša. Po snídani nám už netrpělivě klepal na dveře náš sobotní host a partner klubu Láďa Bartůněk, koloběžkový mág z Kickpointu. Konečně přišli plnohodnotně na řadu „bejci“ zapůjčení od našeho partnera Kickbike a také pár vytuněných kousků od Ládi (moc děkujeme za možnost vyzkoušet a otestovat různé modely koloběžek). S Láďou jsme pečlivě potrénovali techniku jízdy na koloběžce bez psů od správného držení řídítek, postavení a střídaní nohou, odrazu až po projíždění zatáček – všichni teď zcela jistě slyšíme Marťu a její: „ruce natažené, odraz ze špičky, brzdim, brzdim, ještě brzdim, teď už nebrzdim, obě nohy na stupátku, podřep a jeduuu…“. No, a protože na koloběžkách jsme tak trošku promrzli, museli jsme se zahřát tréninkem canicrossu, strečinkem a samozřejmě obědem. Kdo si po obědě nešel dáchnout, mohl ještě zůstat besedovat s Láďou o koloběžkách. Po tomto programu už začala týmu trošku upadat disciplinovanost a plánované sportovní hry byly tak trochu sabotovány (no nevadí, však já vás o ně neochudím :D). Kdo tedy chtěl, vyrazil s pejsky na procházku po okolí, nebo na nějaký pohoda výběh anebo na společný trénink bikejöringu či scooterjöringu uplatnit znalosti a dovednosti získané na dopoledním tréninku bez psů. Před večeří nás Standa opět provedl důkladným strečinkem – vlastně jsme téměř všichni zjistili, jak jsme děsně ztuhlí, zkrácení, bolaví a rozbití :D. Tak aspoň, že z toho jídla máme všichni takovou upřímnou radost :D. Po vydatné večeři jsme si dali takový debatní kroužek na vybraná témata, začali jsme diskusí o mezinárodních mushingových organizacích, dostali jsme se k organizaci mushingu v ČR, tréninku psů i lidí a skončili jsme u historek ze životů našich členů, především historky v podání Standy o jeho soužití s Kájou a jejími psy mě rozesmívají dodnes :D.
Snad jsme se na tu neděli nějakou tu hoďku, dvě prospali a zřejmě i to na ten ranní nástup na výklus stačilo, ale… tady přišla řada na můj zákeřný plán... Vyprdli jste se mi včera na sportovní hry, tak si je dáme teď místo výklusu :D a bylo vymalováno. Modří proti oranžovým a oranžoví proti modrým skákali žabáky, běhali slalomy, popředu a pozadu, hopsali v žebříku,… no co vám budu, byla to sranda a supr příprava na dopolední závod. Je to tak, po snídani jsme celé soustředění završili závodem a podle naměřených časů není nejmenších pochyb, že ze sebe Tlapkáči vydali naprosté maximum a i přes velmi intenzivní program předchozích dnů zaběhli i zajeli neskutečné bomby! Po posledním společném obědě proběhlo vyhlášení výsledků a každý závodník obdržel klubové pamlsky a krásnou dřevěnou trofej od Davida (že by budoucího člena? :D). Pak už následovalo zhodnocení akce, úklid a odjezd.
A jak to teď s odstupem času vidím já? Myslím, že toto bylo první soustředění, které si může opravdu hrdě říkat intenzivní sportovní soustředění. Ačkoli to mělo své mouchy, možná dokonce masařky, je to rozhodně cesta, kterou bych ráda směřovala i další soustředění. Ono, i když se to v ten daný moment nezdá, tak člověk z takové akce odjíždí tak příjemně unavený, plný dojmů a zážitků s vědomím, že několik dní využil úplně na plno a udělal něco pro sebe a svého psího kámoše… Fyzické vyčerpání naprosto předčí to, že si tady každý odpočinul psychicky od všedních dnů, starostí a nepěkných událostí, které se na nás sypou ze všech stran. Proto se už teď nemůžu dočkat, až se spolu Tlapkáčci zase příště sejdeme a dáme si do těla.
Všechny fotografie najdete na našem facebooku.
