top of page

Závodní nešvary

Veškeré citace v tomto článku pochází ze Závodního řádu pro závody psých spřežení na území České republiky z 8/2022.

Fotografie pochází z klubového archivu a jsou pouze ilustrační :).


S popularizací sportu psích spřežení, především pak individuálních disciplín a obrovským boomem, jaký zažívá zejména canicross (běh se psem) se bohužel pojí i mnoho nešvarů, na které je potřeba neustále upozorňovat, hledat pro ně řešení a řešit je. Jedním z nich je rapidně rostoucí množství konfliktů mezi psy, kterému bych ráda věnovala tento článek.


Mushing je sport, kde tým tvoří člověk a pes (psi). Tedy závodník není zodpovědný pouze za sebe samotného, ale také za svého čtyřnohého sportovce a to jak na závodní trati, tak na celém území závodu a po celý čas závodu.


Tím se dostáváme k naprostému základu a to, že mushing má svá oficiální pravidla. V České republice tento sport zastřešuje Česká asociace sleddog sportů, z.s. (dále ČASS), která vydala Závodní řád pro závody psích spřežení na území České republiky (dále ZŘ). Povinnost řídit se tímto ZŘ vzniká na závodech pořádaných pod záštitou ČASS, tedy na těch tzv. oficiálních. Ovšem obrovskou část termínového kalendáře u nás tvoří i tzv. hobby závody, které nespadají pod ČASS a nemusí se tedy těmito pravidly řídit. Pořadatel hobby závodů si sám stanoví pravidla, která budou pro jeho závod platná a pro účastníky závodu závazná. Není však výjimkou, že i hobby závody se řídí oficiálním ZŘ, protože proč vymýšlet vymyšlené. Tedy pokud plánujete vyrazit na závod, je pro vás bezpochyby stěžejní seznámit se s jeho propozicemi a pravidly.



Teď trochu upustím od oficialit a zabrouzdám do vlastních zkušeností a názorů. Jsem přesvědčena, že závod je akce, na které předvedu a zúročím to, co jsem natrénovala, na co jsem připravila sebe a svého psa a v čem jsem se vzdělala. Účast na svém prvním závodě jsem vnímala jako velkou událost, zodpovědnost a čest. Než jsem se vydala na svůj první canicrossový závod, měla jsem za sebou přibližně 3/4 roku trénování, sólo i ve skupině pod vedením zkušené osoby. V podstatě jsem vyčkávala na dobu, kdy mi "trenérka" řekla, že já i můj pes jsme připraveni zúčastnit se prvního závodu a zároveň nám doporučila, jaký závod by byl pro nás vhodný.

Myslím si, že není správné, aby se závodu (byť je to hobby s jednoduchou tratí) účastnil někdo, kdo za sebou nemá adekvátní přípravu, nedej bože nemá ani vhodné vybavení a závod je vlastně jeho první zkušenost s tímto sportem. Často se v našem sportu setkávám s větou "Nejlepší trénink je závod." Na jednu stranu ano, asi žádný trénink vás neobohatí o tolik zkušeností jako závod, nicméně ne vše je potřeba brát doslova a opravdu vřele doporučuji trénovat a připravovat sebe a svého psa v rámci tréninku, ne v rámci závodu. Dnes už existuje nespočet skupin, cvičitelů, klubů aj., kteří nabízí skupinové tréninky/výběhy, kde si každý může minimálně vyzkoušet, jak jeho pes pracuje v přítomnosti dalších psů, jak zvládá předbíhání atd. a od toho odvíjet další postup a pracovat na tom, co je potřeba zlepšit. Účast v závodě by podle mého názoru měla přijít až v moment, kdy je na něj tým pečlivě připravený (a to jak prakticky a teoreticky, tak také psychicky). Nedílnou součástí sportování se psem (a jsem přesvědčena, že i běžného soužití se psem) je znalost svého psa, jeho chování, reakcí a signálů v určitých situacích a schopnost předvídat. I to vám velmi pomůže předcházet nežádoucím situacím ve sportu i na ulici.

Velkou roli v nedostatečné připravenosti závodníků a jejich psů může hrát i absence kvalifikovaných a řádně proškolených trenérů v našem sportu. Za trenéry se bohužel často označují lidé, kteří zkrátka jen vedou nějakou skupinku svěřenců a v tom lepším případě prošli alespoň nějakým workshopem či seminářem, nebo školením v jiném sportovním odvětví.


Kdo a kdy se může závodu účastnit samozřejmě není nijak stanoveno. Jediné "omezení" mají oficiální závody, kde v oficiálních kategoriích/třídách mohou startovat pouze závodníci se závodní licencí (k její aktivaci je zapotřebí členství v klubu sdružovaným pod ČASS a úspěšně splněný test znalostí pravidel sportu psích spřežení). "Licence potvrzuje, že se závodník seznámil se SŘ, ZŘ a ŘO a nebude z neznalosti nebezpečný svým chováním sobě, svým psům ani ostatním účastníkům závodu a nebude poškozovat dobré jméno závodu a sportu psích spřežení." Avšak i v rámci oficiálních závodů bývají obvykle otevřeny kategorie pro příchozí, kde závodní licence není potřeba. Proto veškerá tato odpovědnost přechází na samotné závodníky (potažmo jejich "trenéry"), kteří musí dobře zhodnotit, zda jsou na daný závod adekvátně připraveni.



A teď zpět k oficialitám. ZŘ stanovuje pravidla pro předjíždění (situace, při které nejčastěji dochází k nežádoucímu kontaktu mezi psy), naprostý základ zní následovně: "Na povel předjíždějícího jezdce (...) musí dojížděný jezdec uvolnit trať, svého psa/spřežení přitom řídí na stranu dráhy a zpomalí. Musí držet stopu za svým psem či spřežením, aby vytvořil co největší a nejbezpečnější prostor pro předjetí. Pokud to předjíždějící jezdec vyžaduje (...), musí zastavit a zůstat stát. Zastavení není vyžadováno u tříd individuálních, pokud nehrozí vzájemná kolize či jakékoli ohrožení předjíždějících se týmů." Tedy už jen toto základní pravidlo stanovuje, jak předjíždění provést co nejbezpečněji. Plyne z toho, že křížení trasy či blokování rychlejšího týmu není žádoucí a už vůbec ne bezpečné. Předjíždění by mělo proběhnout rychle, čistě a bez jakéhokoli kontaktu mezi psy. To vám také zajistí minimální časovou ztrátu oproti zamotaným vodítkům, náhlému brždění, zbytečnému blokování cesty nebo dokonce konfliktu mezi psy.

* Právo přednosti při předjíždění neplatí v zóně 150 m před cílem (pro canicross a skijoring) a 800 m (pro ostatní disciplíny).


Další situací, při které velmi často dochází k nežádoucímu kontaktu mezi psy jsou hromadné starty. I ty mají podle ZŘ svá pravidla, kterými se bohužel málokterý pořadatel řídí. "Startovní zóna musí mít pro každého závodníka jednu dráhu. Vzdálenost drah od sebe by měla být asi 2 m. Délka závodních drah by měla být asi 80 m, na konci s vyznačenou čárou. Další startovní čáry mohou být nejméně 10 m od sebe v závislosti na velikosti týmu." V reálu to ovšem nejčastěji vypadá jako chuml závodníků více či méně namačkaných na sobě, kde ti rychlejší obvykle stojí vepředu a ti méně rychlí vzadu, a který když vystartuje, tak je to vyloženě přehlídka nebezpečných situací, kdy závodníci zakopávají o psy soupeřů, vodítka, která se mezi sebou různě motají a nabuzení psy letí kupředu nebo si mezi sebou něco "vyříkávají".



Konflikt mezi psy, v ZŘ obecně nazýván jako agrese, je něco, co je v závodě naprosto nežádoucí. Bohužel ZŘ blíže nerozvádí pojem agrese a každý si pod tímto pojmem může vyložit něco jiného. Nicméně obecně by nemělo dojít k žádnému rušivému kontaktu mezi psy. Tedy ani výpady typu "on si chce jen hrát/čuchnout" (ne vždy musí téct krev, aby byl kontakt mezi psy vyhodnocen jako agrese/konflikt/napadení). Agrese psů nesmí být v žádném případě tolerována a to nejen na trati, ale i na celém území závodu. Jste-li svědkem nebo přímo účastníkem konfliktu mezi psy (a dalších pravidel závodu), je žádoucí předat zprávu o přestupku vedení závodu ihned po dojetí do cíle daného kola. "Oznámení zprávy může být i ústní. Po každém ústním ohlášení přestupku musí, do jedné hodiny po ukončení kola, ve kterém k přestupku došlo, následovat oznámení písemné." Každý přestupek proti pravidlům musí vedení závodu dle jeho závažnosti potrestat. ZŘ uvádí tři disciplinární opatření: slovní napomenutí, 15sekundová penalizace nebo diskvalifikace v daném závodě. Prokazatelné napadení psem se dle ZŘ trestá diskvalifikací.



Tím jsme nahlédli pod pokličku ZŘ. Jak je to ale na závodech, které se těmito pravidly neřídí? Jak jsem zmínila na začátku, vždy je potřeba seznámit se propozicemi a pravidly závodu, kterého se chci účastnit a těmi se řídit. Pokud např. pravidla neurčují, jak bude řešen případný konflikt mezi psy, je jen na pořadateli, jak se s nastalou situací vypořádá a i když vám to může připadat jakkoli nesmyslné, nemůžete po pořadateli vymáhat něco, co v propozicích a pravidlech svého závodu neuvedl.


Výše jsme si probrali situace, při kterých nejčastěji dochází k nežádoucímu kontaktu mezi psy, a jak je řešit. Jak ale kontaktu předejít, aby k němu vůbec nedošlo? Snad mi dáte za pravdu, že řešení něčeho, co se stalo je určitě zapotřebí a má svůj nezpochybnitelný význam, nicméně co se stalo se nedá odestát a napadenému psu/spřežení špatnou zkušenost už nikdo neodpáře, proto by nám všem mělo jít především o to, těmto situacím v maximální míře předcházet. Ale jak? Bylo by snad řešení zvýšit rozestupy mezi závodníky natolik, aby se na trati vůbec nepotkávali? Myslím, že takové řešení nikdo nechce, protože pro nás jako závodníky i pro psy je předjíždění svým způsobem motivace, adrenalin, nabuzení... Aby bylo míjení psů vždy křišťálově čisté je sice krásná představa, ale stále sportujeme se zvířaty a někdy se bohužel může stát... pak je potřeba, aby se k tomu viník postavil čelem a nesl za porušení pravidel plnou odpovědnost. Přesto by se mělo jednat o situaci výjimečnou a ne o něco co se stane naprostým standardem a běžnou věcí na závodech.

* Stejně jako lidi, i psi mají různé povahy a jsou různě odolní. Proto každá konfliktní situace v závodě může být velmi odlišná. Jsou psi zcela flegmatičtí, kteří si z ničeho nic nedělají, jsou psi, kteří mohou reagovat protiútokem a jsou psy citlivější, kterým šrámy na duši mohou práci v postroji zcela znepříjemnit a to i natolik, že už je k práci v postroji nepřimějete.



V první řadě by měl každý začít sám u sebe. Všichni závodníci, ať už ostřílení mazáci, výkonnostní či rekreační sportovci, začátečníci, s licencí i bez licence by měli umět správně zhodnotit připravenost sebe a svého psa pro daný závod a v případě nejistoty se obrátit na někoho zkušeného, kdo jim dokáže poradit. Pořadatelé by měli brát zřetel na vhodné sestavení startovní listiny. Pokud chce pořadatel v rámci svého závodu umožnit starty úplným začátečníkům a nováčkům musherským sportem nepolíbeným, měl by pro ně otevřít samostatnou kategorii, kde například opravdu nastaví takové časové rozestupy mezi jednotlivými starty, aby míjení na trati bylo minimální. Celou kategorii by měl nechat startovat s dostatečným časovým odstupem od ostatních závodníků, případně na odlišně trati. Nelze-li uplatnit takový postup, mohlo by být velkou pomocí při tvorbě startovní listiny uvedení přibližné průměrné rychlosti/tempa závodního týmu v přihlášce na závod, nebo možnost označení se jako začátečník či pokročilý. I v tomto případě ovšem záleží na poctivosti každého z nás, jak kdo požadované údaje vyplní.



U zkušených závodníků, zejména, když mají aktivní závodní licenci, se dá předpokládat, že znají pravidla, vědí jak se během závodu chovat a jsou se svým psem na závod připraveni. Tady by se tedy teoreticky startovní listina mohla sestavovat náhodně. Nicméně výkonnost jednotlivých závodníků i jejich psů je natolik různorodá, že i v tomto případě si myslím, není vůbec od věci sestavit startovní listinu tak, aby rychlé týmy startovaly na začátku a pomalé týmy na konci (někteří pořadatelé už se snaží tímto způsobem své startovní listiny sestavovat). Přeci jen, může být pro rychlý tým velmi náročné absolvovat na trati XY předjíždění a naopak pro pomalý tým být XYkrát předjížděn.


Závěrem tohoto článku bych chtěla apelovat na úplně všechny závodníky a účastníky závodů, aby dbali na dostatečnou připravenost sebe i svých psů a dodržovali pravidla. Aby dokázali zhodnotit, jestli je jejich pes schopen čistého bezkontaktního běhu a především, když už se něco stane, postavit se k problému čelem, řešit ho a nenechat ležet ladem.



 

Mé osobní zkušenosti

Na základě podnětů od některých čtenářů bych se zde ráda pokusila popsat některé konfliktní situace, které jsem se svými psy zažila, jaké byly jejich následky a jak jsme je řešili (řešíme).


Koloběžka s Nessie S Ness jsme byli v roli předjížděného týmu. Pes, který nás míjel se začal posouvat směrem k Nessie, já jsem začala brzdit, nicméně se to odehrálo tak rychle, že moje reakce nebyla dostatečná a pes se do Ness zakousl. Nejdříve to vypadalo na pár vykousnutých chlupů, následně ale fena začala kňučet a kulhat na přední tlapku. Jízdu jsem okamžitě přerušila a střídavě se psem v náručí jsem se vrátila cca 2 km k autu. Ihned jsme jeli na nejbližší veterinu, kde jsme zjistili, že má Ness na skrz prokousnuté podpaží. Veterinářka ránu vyčistila a zašila. Na kontroly a čištění jsme zezačátku jezdily obden, později jsem se o ránu už starala sama. Viník se k situaci postavil čelem a veškeré veterinární náklady nám uhradil.

Jaké z toho měla Nessie následky? Kromě šrámu na těle začala mít strach z předjíždění s většími psy a v běžném životě získala averzi vůči belgickým ovčákům (který se do ní zakousl). Preventivně se před nimi bránila, aniž by jí něco udělali.

Jak jsme to řešili? Předjíždění jsme začali znova trénovat se psy menšího vzrůstu, které Nessie znala, postupně jsme předjížděcí situace ztěžovali. Nikdy už si ale nebyla 100% jistá a během míjení občas uskočila lehce do strany a prověsila vodítko. Co se týče belgických ovčáků, nenutila jsem jí, aby se s nimi kámošila, nicméně když byla příležitost procházky s nekonfliktním belgičákem, využila jsem toho. Aktuálně je ve své blízkosti snese. Kolo/koloběžka s Chilli

Situace, jakou se pokusím teď popsat se nám stala několikrát a ve všech případech vypadala velmi podobně. Tentokrát jsme byli v roli týmu, který předjížděl. Soupeře jsem s předstihem upozornila, že se jej chystám předjíždět a z které strany. Soupeřův pes neměl úplně drive do tahu a spíše si tak vyklusával na prověšeném vodítku. Během míjení nám předjížděný pes skočil do cesty a otočil se proti Chilli, v jednom z případů došlo k vrčení a omotání Chill vodítkem, v jiném případě zase k vyškubnutí pár chlupů či jen zaslintání krku. V ten moment jsem ihned zastavila, počkala, až si soupeř vymotá a stáhne svého psa, abychom mohli pokračovat v jízdě. Ve všech těchto případech došlo k výpadu psa vůči mému, který byl nucen přerušit svou jízdu a i když nedošlo přímo ke krvavému kousnutí, vnímám to jako napadení a to bez ohledu na to, jestli si soupeřův pes šel jenom hrát, čuchat nebo kousnout.

Jak tyto situaci Chill ovlivnily? Stále miluje práci v postroji, tento sport ji baví a na každé oblékání postroje se těší. Jakmile ale během jízdy nastane situace (předjíždění, nějaký větší rachot, hlučný soupeř), kterou si nějakým způsobem spojí s tím, že jí něco hrozí nebo si v ní není jistá, začne se vehementně otáčet, povolí vodítko a uskakuje do strany. V běžném životě se z ní stal celkově větší stresař.

Jak jsme situaci vyřešili, respektive v tomto případě stále řešíme? Trénujeme hodně samy, bez přítomnosti jiných psů. Když zařadíme trénink s jiným psem, je to zatím pouze jeden pes, který je naprosto nekonfliktní, jde dopředu bez jediného náznaku kontaktu (např. i bez otočení hlavy). Já se naučila být během jízdy zticha, abych na psa nevyvíjela další zbytečný nátlak v situacích, kdy to není žádoucí. Psa se snažím odměňovat rychlostí. Myslím, že podporou pro Chill by mohlo být i zapřažení do dvojky se spolehlivým psem, nicméně tuto možnost nemáme. Aktuálně jsme ale postroj zavřeli do skříně a dáváme si od zapřahání pauzu. Věřím, že čas nám pomůže vyrovnat se se všemi špatnými zkušenostmi z uplynulé sezóny, a že se na podzim obě postavíme na start odolnější beze strachu, co přijde.

1 103 zobrazení

Comments


Commenting has been turned off.
DSC_5267.jpg

Tlapkoviny

Nemůžete jít sportovat? Tak si alespoň počtěte!

NEJNOVĚJŠÍ

  • Facebook - Black Circle
  • Instagram - Black Circle
  • YouTube - Black Circle
potmesilova_logo3_tlapka_moje1.png
  • Facebook
  • Instagram
  • Youtube
bottom of page