Děkujeme městu Hostivice za finanční podporu všech našich reprezentantů v roce 2024!
V letošním roce se dva největší šampionáty v musherském sportu odehrávaly ve stejném termínu, bezmála 3000 km od sebe. Ve finském Jämijärvi probíhalo mistrovství Evropy pod záštitou mezinárodní organizace IFSS a v italské Bardonecchia se konalo mistrovství světa mezinárodní organizace ICF.
Do Finska se v klubových barvách vypravili Lucka Schönová, Kája Ulčová, Míša Kozel a Lea Vápeník Jurigová. V Itálii náš klub reprezentovali Anička Fricová a Vojta Rozmahel.
Dění na obou šampionátech jsme s napětím sledovali on-line a celé to s našimi Tlapkáči prožívali, jako bychom tam byli přímo s nimi. Jejich výkony byly ohromující a fantastické a jsme na všechny opravdu moc pyšní! Domů přivezli 5 medailí (2x zlato, 2x stříbro, 1x bronz) a nadělili tak nejen svému klubu nádherný dáreček k 5. výročí od jeho založení. Celá česká výprava předvedla dechberoucí výkony, což mimo jiné dokazuje celkem 32 cenných kovů, které čeští musheři získali (16 ve Finsku a 16 v Itálii).
V první řadě bych vám chtěla moc pogratulovat k parádním výkonům na mistrovských závodech a poděkovat za krásnou reprezentaci České republiky i Musher klubu Tlapky v tahu. Můžete nám zde přiblížit, jak probíhala vaše nominace a jaké byly první dojmy, když jste se dozvěděli, že jedete na mistrovství?
[Anička]: Naše nominace probíhala na Lemberku 11. - 12. 5. 2024. Trať byla zábavná a byl tam i docela prudký kopec. Já jsem bohužel týden před nominačním závodem chytla střevní chřipku a skoro nic jsem celý týden nejedla, první větší jídlo jsem si dala až v pátek před závodem. Trošku jsem se toho bála, ale naštěstí trasa měřila jen 3,5 km, tak jsme do toho šli. Neměla jsem žádná očekávání, byl to myslím náš třetí závod a vůbec jsem nevěděla, jak mé soupeřky jezdí. Nakonec z toho bylo druhé místo a hezká průměrná rychlost, což mě mile překvapilo a byla jsem ráda, že jsem do závodu nastoupila. To, že jsme se nominovali, tak z toho jsem měla samozřejmě extrémní radost a celé jaro a léto jsem se na MS moc těšila :).
[Vojta]: Nominační závod na Lemberku byl náš první závod s Anakinem, takže to byl spíš takový test, jak spolu budeme fungovat. Na trénincích byl trochu šikovnější, než starší a zkušenější pejsek Venny. Měl jsem strach, jestli to pro něho nebude příliš náročná zkouška, hned dvoudenní závody se slušným převýšením cca 75 m. Ale dopadlo to skvěle a celkově jsme skončili na 3. místě se ztrátou 5 vteřin na prvního. Měli jsme velkou radost a hned jsme začali plánovat podzimní část sezóny.
[Lucka]: Vzhledem k tomu, že jsem se za Českou republiku hlásila do kategorie DR6 (spřežení se 6 psy) jediná, tak mě vzali bez nominace.
[Lea]: Pro canicrossaře, kteří se hlásili na IFSS do Finska byl nominační závod mistrovství ČR na Křivonosce v Hluboké nad Vltavou. Z titulu mistryně ČR a nominace z prvního místa jsem měla velkou radost. Těch posledních několik metrů, kdy jsem už věděla, že jsme to zvládli (především moje hlava) si budu pamatovat celý život.
[Kája]: Na canicross jsem se nenominovala (byla jsem čtvrtá, tedy první pod čarou), ale bylo mi umožněno jet na extrakvótu (dodatečná přihláška za dvojnásobek řádného startovného - pozn.red.). Nebyla jsem z toho nijak překvapená, ale samozřejmě by mě potěšilo, kdybych si místo vyběhla rovnou svou výkonností.
Účastnila jsem se i nominace na ICF, tu jsem tedy vyhrála, ale vzhledem k rozhodnutí jet na sever a ne na jih mi to bylo k prdu :). No a dvojka (SC2 - koloběžka se dvěma psy) mě samozřejmě moc potěšila, protože tam jsme jeli z prvního a jediného volného místa bez extrakvóty, protože další dvě byla obsazena mistry z loňska.
[Míša]: Canicross jsem běžel ve veteránech, tam naštěstí ještě nominace nepotřebujeme. U SC2 to bylo horší. Nominační zavod byl na poslední chvíli přesunut ze Sosnové do Abertam (z důvodu povodní), což nám moc nehrálo do not a taky se nám nominační jízda moc nepovedla. Naštěstí se nám i tak povedlo nominovat.
Jak jste na mistrovství připravovali sebe a jak svého psa / psy? Měli jste stanovený nějaký cíl, kterého jste chtěli dosáhnout? Podařilo se ho splnit? Pokud ne, víte čím to bylo, případně co příště udělat jinak?
[Anička]: Tak bohužel Ollík mi po nominaci začal kulhat, řešili jsme tedy hlavně fyzioterapii a celé léto chodil plavat, je to ohromnej milovník vody. Pak jsem na konci léta začala i zapřahat a na podzim mi začal opět kulhat. Před MS měl tedy fakt málo tréninků a řešili jsme, aby nastupoval do závodu hlavně zdráv, což se nám nakonec podařilo. Má příprava je taková hodně punková, nemám trenéra a nemám ani žádný řád a kdo mě zná, tak ví, že na kole jezdím nejraději z kopce a nahoru mě vozí lanovka :D. Každopádně přes jaro a léto proběhlo hodně bikeparků, kde ač se to nezdá, tak si taky člověk dost mákne. Chtěla jsem do své přípravy dát fakt dost, ale disciplína chyběla, takže jsem začala pozdě a bylo to prostě málo. Určitě bych do budoucna chtěla trenéra, aby nade mnou měl nějaký dohled a donutilo mě to makat víc.
[Vojta]: Příprava byla jasná, společně jsme chodili plavat. Já měl svoje běžecké tréninky a Anakina jsem trénoval na koloběžce. Vše šlo podle plánu až na posledních pár dní před MS, kdy jsem onemocněl. Cíl byl možná až moc ambiciózní, ale chtěl jsem běžet v TOP 10 a co nejvíce se přiblížit k pódiovým umístěním. Celkově nám to stačilo na 12. místo v kategorii a 3. místo v národních štafetách. Byla to první taková zkušenost a tuším co se pokazilo, příště to vyladíme. Jsme teprve na začátku a máme všechno před sebou.
[Lucka]: Jelikož jsem připravovala celé spřežení, na moji přípravu (zbožné přání bylo zhubnout a trénovat hluboký dlouhý dřep) už prostě absolutně nebyl čas. V tréninku bylo 9 potenciálních psů do týmu + 3 další mimo závodní tým. Příprava začala v červnu hlavně plaváním, během u čtyřkolky na volno a krátkými zápřahy. Od srpna už to začalo mít nějaký pevnější řád, září a říjen už jsme natahovali délku a jeli bomby. Samozřejmostí byla pravidelná fyzioterapie. Líp už to udělat asi nešlo, psi byli připravení skvěle a formu jsme načasovali dobře. V ideálním světě bych jedině ještě nechodila do práce a stihla něco udělat i se sebou, ale bohudík to stačilo i takhle :).
[Lea]: Když se něco nepovede podle představ, člověk hodně přemýšlí nad tím, kde udělal chybu. S 15. místem spokojená popravdě nejsem, vím, že když se vesmír a moje hlava spojí, tak máme na víc a mrzí mě, že jsem nebyla schopna prodat to, co v nás obou je. Plutík byl, je a bude perfektní závoďák, u něj bychom potřebovali zapracovat jenom na těch klidných startech :D. U mě samotné toho bylo víc. Letos jsme s (tehdy ještě snoubencem) Tomem řešili hodně radostných, ale pořád dost stresujících (minimálně pro mě) životních změn a ne všechny tréninky jsem odtrénovala. Ve finské sauně jsem si 2 dny před startem solidně rozbila koleno a také jsme ve Finsku neměli mozek celé rodiny alias Toma. Ve zkratce řečeno, odnáším si spoustu věcí, na kterých bych ráda příští rok zapracovala.
[Kája]: Moje příprava byla zaměřena na canicross, letos jsem poprvé v životě zcela vynechala doplňkové sporty. Nevím, jestli to bylo dobře, nebo špatně, ale za zkoušku to asi stálo. Naopak psy jsem letos měla podle mě natrénované slušně. Popravdě jsem asi neměla cíl ve smyslu „chci TOP 10, nebo smrt”, chtěla jsem si prostě jen říct: „Dobře ty!” a ne: „Stojíš ve sportu za ho*** a měla bys místo toho radši začít chovat želvy.” No, neřekla jsem si ani jedno, takže je na čem makat. Teda ve smyslu té první věty.
[Míša]: Má příprava určitě neprobíhala podle plánu. V květnu jsem si utrhnul meniskus a kvůli prodělané borelióze se na opravdovou příčinu bolesti přišlo bohužel pozdě, operace mě čeká po sezóně. Nemožnost běžeckých tréninků se podepsala i na mé závodní váze, kterou jsem chtěl mít o pár kg nižší.
Příprava psů probíhala přesně podle plánu (až na poslední tři týdny, kdy nám povodeň zaplavila tréninkové trasy).
Cíl na canicross byl jasný - doběhnout a neutrhnout si koleno úplně. SC2 byla nejnabitější kategorie včetně celé severské špičky, ale i tak jsem měl svůj cíl zkusit zabojovat o první pětku. Věděl jsem, že mám opravdu dobré psy a tak můj tajný sen byl porvat se i o medaili. Nakonec jsme domu přivezli zlato, takže se mi splnil ten nejtajnější sen. V canicrossu koleno taky vydrželo a dokonce mě ty bolavé nohy donesly pro stříbro. Pro příští rok musím dát hlavně kolena do pořádku a díky tomu zase zapracovat na fyzičce.
Jak se vám líbilo místo, kde se mistrovství konalo (Finsko - Jämijärvi, Itálie - Bardonecchia)? Co říkáte na zázemí, organizaci a jak hodnotíte závodní trasy?
[Anička]: No, nádherné městečko v horách, sympatičtí a vřelí Italové, takže mně se tam líbilo moc. Za mě organizace a zázemí úplně v pořádku, jen teda ty sprchy, no. Měli jsme nejlepší team leaderku Kamču, která pro nás vše zařídila, takže jsme nemuseli nic řešit. Před startem bylo vše jasné a srozumitelné a byla spousta pomocníků. Trasa se mi líbila zatím nejvíc ze všech, ačkoli jsem udělala nespočet chyb, tak i tak to byla pro mě zatím nejhezčí trasa, co jsem kdy jela.
[Vojta]: Krásné město obklopené obrovskými horami. Trochu mě mrzí, že většinu času pršelo a nebylo mi úplně nejlíp, asi bych si to více užil, ale to se nedá nic dělat. Měl jsem v plánu si vyběhnout i na nějaký vrchol v okolí, to taky nevyšlo, takže se tam budeme muset ještě někdy vrátit, třeba na lyže :). Zázemí a organizace byla v rámci možností fajn. Naštěstí jsme měli skvělou team leaderku Kamču, která to celé zachraňovala :D. Trasa prověřila úplně všechno, určitě nejtěžší, co jsem kdy běžel.
[Lucka]: Finsko bylo nádherné, strašně se mi líbila příroda… lesy, jezera a ty barvy… Psi měli ve Finsku celou dobu strašně dobrou náladu a byli nabití energií, což se taky určitě odrazilo na našem výkonu. Trať byla technicky nenáročná, což mi, coby nováčkovi ve spřežení a navíc se třemi ročáky, nahrávalo do karet. Myslím, že na techničtější trati bych na zkušenější závodníky trochu ztratila, nehledě na to, že by se mlaďoši mohli motat do lajn.
[Lea]: Zcela upřímně? Miluju Finsko. Nádherná příroda, klid a ticho (když si odmyslíte štěkot psů), milí Finové. Závodní trasa mě překvapila, ač se vlastně na první pohled nezdála vůbec náročná, tak ji subjektivně vnímám jako jednu z těch nejnáročnějších, které jsme běželi.
[Kája]: Skandinávie je moje nejoblíbenější závodní prostředí, takže jsem se na ni moc těšila. Podmínky i organizaci mají vždy perfektní. Bylo to pro mě stěžejní v rozhodování se mezi Finskem a Itálií.
[Míša]: Finsko je opravdu nádherná země a doufám, že se tam brzo vrátíme. Už od prvního projetí trati jsem věděl, že tahle trasa by nám mohla vyhovovat. Psi byli od prvního okamžiku plní energie. My máme na severu tolik milovaných psích duší, co na nás dohlížejí z vrchu a já i kluci jsme je tam cítili a i oni nám tu energii dodávali. Celá organizace i zázemí pak byly úplně bez problému.
ITÁLIE: Před i během mistrovství panovalo velmi deštivé počasí, které značně poznamenalo už tak náročnou trasu. Jak to ovlivnilo vaši závodní strategii? Váhali jste, zda vůbec nastoupit na start?
[Anička]: Vůbec jsem neváhala zda nastoupit nebo ne, jelikož na mokru se mi jezdí lépe. Přijde mi to daleko bezpečnější než-li třeba jemný písek a prach, který není tak dobře čitelný, plus pro Ollíka to bylo taky daleko příjemnější než tvrdá vyschlá zem. Problém byl ve výjezdu do kopce, kde jsem vlastně udělala tu chybu, že jsem seskočila z kola, protože jsem si myslela, že to bude snazší vyběhnout, ale nakonec se ukázalo, že ne a že mě to stálo fakt hodně sil a bylo to úplně zbytečné.
[Vojta]: Neváhal jsem, trasu a můj zdravotní stav už jsme ovlivnit nemohli, Anakin byl na 100 % připraven, takže jsme do toho šli.
FINSKO: Jaká byla cesta do přes 2000 km vzdáleného střediska Jämijärvi ?
[Lucka]: Bylo to víc v pohodě, než jsem čekala. Ve třech jsme se i zabavili. Sice jsme kvůli vozíku se psy neměli tolik zastávek po městech jako jiní, ale k moři jsme se párkrát dostali… Celkově ta třídenní cesta utekla jak nic.
[Lea]: Cesta byla dlouhá, ale já nebyla ten, kdo řídil, takže na stěžování nemám nárok :D. Tímto děkuju Verče Beňasové, že nás vzala.
[Kája]: Strašná cesta, nejsem zvyklá sedět delší dobu než 60 minut, takže jsem malém dezertovala z paluby už na území Polska.
[Míša]: Naštěstí jsme jeli do Finska ve třech, tak nám rychle cesta utíkala. Moc děkuji Lucce a Terce, že mě odvezly zpátky, protože s tím mým kolenem jsem nebyl moc schopný zpátky řídit.
Určitě si ze šampionátu odvážíte spoustu cenných zkušeností a zážitků, můžete nám říct jaký zážitek byl ten nejlepší a který naopak nejhorší?
[Anička]: Nejlepší zážitek jsou jednoznačně národní štafety. Hrozně mě baví, když lidi fandí a pejska i mě to dost nakopne. Plus jsme prostě byly s holkama skvělej tým a moc jsme si to užily. Nejhorší zážitek nemám, jen jsem na sebe naštvaná, že jsem udělala tolik chyb, ale jsme zatím velcí začátečníci, tak je to asi pochopitelné.
[Vojta]: Nejlepší zážitek určitě národní štafety, atmosféra a vše okolo. Nejhorší zážitek asi poslední dvě noci před závodem a pocit po doběhu závodu, byl jsem hotovej.
[Lucka]: Nejhorší zážitek byl asi ten, kdy jsem si na trajektu v půlce plavby vydupala kontrolu psů ve vozíku a když jsem otevřela první box, ležel tam Fleck a ani se nehnul. Úplně se mi zastavilo srdce. Naštěstí jen tak tvrdě spal… Nejlepší byla celá druhá jízda, kdy jsem viděla, že kluci (a holka) běží fakt nádhernou čistou jízdu a prostě jsme do toho dali maximum - a pak ty slzy radosti, když dojel do cíle Joonas a někdo začal volat, že máme zlato.
[Lea]: Nejhorší a nejlepší zážitek? Doběh první den, kdy jsem asi poprvé opravdu věděla, že jsem tam nechala všechno, co jsem v danou chvilku mohla. Takhle zle mi po doběhu v životě nebylo. Snad to nebude znít blbě, ale dost často si po doběhu říkám, chmmm asi jsem ještě mohla zabrat, necítím se tak vyndaná. Tak ve Finsku jsem tu svou hranu pocítila. Jsem ráda, že ten pocit konečně znám a můžu s tím do budoucna zase pracovat.
[Kája]: Líbila se mi finská sauna a taky doběh do cíle v neděli. Nelíbila se mi zmíněná cesta a druhá jízda v SC2.
[Míša]: Špatný zážitek nemám ani jeden, ale těch dobrých spousty. Ten nejsilnější byl asi stát na stupních vítězů, moci zvednou zlatou medaili a ukázat ji nahoru mým klukům. A taky jsem si strašně užil cílovou rovinku s českou vlajkou v rukách.
Dokážete teď s odstupem času říct, jestli vám účast na tomto MS/ME přinesla nějaké nové cíle, sny, touhy...?
[Anička]: Určitě bych na sobě chtěla daleko víc makat, vidím, že ty ztráty, které na soupeřky mám nejsou zas tak markantní a že by neměl být problém je časem všechny dohnat a vyrovnat se jim. Na mezičasech bylo vidět, že ve sjezdu máme i na ty nejlepší, takže je potřeba prostě zlepšit tu fyzičku. Ollík je skvělej, spolehlivej a rychlej pes, kterej dá do závodu vše, tam jsem nadmíru spokojená a nic měnit nechci.
[Vojta]: Cíle jsou furt stejné, bavit se během a společnými aktivitami, postupně zrychlovat a objevovat limity jak lidské, tak psí.
[Lucka]: Jízda se 6 psy se mi natolik zalíbila, že moje přání je jezdit šestku i nadále, ale jsem realista a vím, že na takový počet psů už nemám kapacitu. Takže můj nový cíl bude v horizontu pár let (až mi starší kluci ještě zestárnou) jezdit s mlaďochy dobře SC2 :).
[Lea]: Byť jsem z výsledku smutná, tak se pro mě v dlouhodobém horizontu nic nezměnilo. Pořád chci běhat, pořád chci věnovat čas psům a pořád se chci učit a růst ve všem, co dělám.
[Kája]: Jako každý rok mám cíl překonat sebe samu a pořád se zlepšovat.
[Míša]: Hlavní přání je, aby psi zůstali zdraví a pořád je to bavilo jako doposud a já abych dal nohu do kupy. A cíle? Zkusit se pořád zlepšovat a pracovat na sobě i psech.
Chtěli byste nám ještě něco na závěr sdělit?
[Anička]: Tak já určitě děkuji rodičům za tak velkou podporu a Domče, že to s námi takto prožívala a fandila, byla to neskutečná jízda a už se moc těšíme příští rok do Pardubic, snad budeme lépe připraveni :).
[Vojta]: Chtěl bych poděkovat Domče a klubu za podporu.
[Lucka]: Díky všem okolo mě, že mi několik měsíců tolerovali to, že jsem absolutně všechno podřídila tomuto závodu a přípravě na něj. Neměla jsem v podstatě čas na nic jiného a nevěnovala se ani rodině, ani kamarádům, což mě moc mrzelo, ale naštěstí mě snad všichni chápali… No a samozřejmě díky Tlapkám, že nás vzali mezi sebe a že to s námi prožívali, to byl fakt moc hezký pocit.
[Lea]: Děkuju Tlapkám, že nás vzali mezi sebe.
[Kája]: Moje díky patří hlavně mamce a taťkoj, čím jsem starší, tím si víc a víc uvědomuji, že to, kde jsem, je jejich zásluha. Ale to říkám různými způsoby pokaždé, stejně jako vyjádření vděčnosti za příslušnost k Tlapkám. Tak já spíš asi řeknu, až se můj názor změní, jo? :D
[Míša]: Musím poděkovat mé Martě, která to se mnou nemá moc jednoduché. Ona se stará o naše psy a o mě (a samozřejmě o našeho Mikiho). Taky chci strašně poděkovat Domči a všem v klubu za neuvěřitelnou podporu, která nám taky dodávala energii. Jsem moc rád, že můžeme být v tak úžasném klubu. Všem bych chtěl na závěr vzkázat: NIKDY SE NEVZDÁVEJTE SVÝCH SNŮ!
Комментарии