26. února - 2. března 2023 se ve švédské Åsarně konalo zimní mistrovství světa mezinárodní organizace IFSS (International Federation of Sleddog Sports). Velkou premiéru si na tomto mistrovství prožila naše členka Kája Ulčová se svou mladičkou fenkou ESP Natahu a my jsme ji museli samozřejmě pořádně vyzpovídat.
Ptala se: Dominika Potměšilová, foto: Pavlína Suchánková
Kájo, první velký zimní závod pro tebe i tvou fenku Natahu, MS IFSS ve švédské Asarně! Jaký to byl pro tebe pocit před absolvováním a jaký teď, s odstupem času?
Přemýšlím nad tím slovem první, protože prvenství tam pro mě bylo opravdu hodně. Poprvé MS IFSS, poprvé šampionát na sněhu, poprvé s Natahu na velkém závodě, poprvé start v kombinaci. Před absolvováním jsem na sobě cítila obrovský tlak, který jsem si samozřejmě vytvořila úplně sama. Poslední měsíc příprav jsem byla dost labilní v některých reakcích, mnohdy jsem po tréninku brečela, pořád jsem se bála, že někoho zklamu. Čím víc se soutěž blížila, tím to gradovalo. Dnes už vidím, jak nesmyslné mé pocity byly. Ale nenazvala bych je zbytečnými, protože jsem si jimi udělila obrovskou lekci, jak to příště nedělat.
Přípravy na zimní šampionát jsou obecně v našich končinách náročnější, letos ale sněhové podmínky obzvlášť nepřály. Jak probíhala příprava tebe a tvé fenky?
No já teď asi hodně lidí naštvu, ale podle mě se to prostě natrénovat dalo. Ok, silná slova na někoho, kdo skončil v poli poražených, ale u nás to nebylo špatnou přípravou. Měly jsme odtrénované slušné množství hodin na sněhu. Samozřejmě vděčím tomu, že jsem stále studentka a mám díky tomu hodně času lítat po horách, navíc moje práce je sezónní a v zimě mám volno. Chápu, že pracující lidé s rodinami měli velký problém a úplně rozumím tomu, že je to letos odradilo. Ale určitě se nedá říct, že by sníh nebyl. Akorát v lednu jsme tři týdny museli kroužit v Bělči na koloběžce (tím bych ráda vyjádřila úctu MIDařům, musí mít velké sebezapření). Pak byly samozřejmě tréninkové dny, kdy se sníh bořil nebo byl naopak ledový, člověk to musel trochu přizpůsobit. Nebo se třeba oteplilo v Orličkách, tak jsem prostě sbalila cirkus a jela do Krušných nebo Jizerských hor, kde hlásili dobrou podmínku. Měla jsem tu možnost a chtěla jsem pro to udělat vše.
Přihlásila jsi se do kategorie SKJ1 a na kombinaci. Můžeš nám obě disciplíny trochu přiblížit a říct, proč sis je obě vybrala?
Proč jsem si je vybrala je úplně jednoduché. Mám jednoho psa a k těmto disciplínám ti stačí jeden pes :-). Skijöring je jízda na běžkách se psem, v kombinaci se v první polovině závodu zapřahá za psa speciální závaží (pulka - speciální sáňky, které se dovažují závažím na 70 % váhy psa, pozn. red.), to se v po prvním kole v depu odpojí a pokračuje se skijöringem. Obě disciplíny patří mezi ty delší sprintové, v našem případě šlo o 15 kilometrů (potažmo dvakrát 7,5 km u kombinace). Kombinace se navíc startuje hromadně, takže je velmi divácky atraktivní.
Kombinace, u nás není moc obvyklá, Zejména část v depu není nic jednoduchého. Jak jsi to trénovala?
Nechala jsem si poradit od zkušenějších, jak si přizpůsobit systém vypřahání, aby to bylo co nejsnazší. První pokus byl na suchu v garáži bez psa, metodou pokusu a omylu jsem se to snažila dostat trochu do ruky. No a pak jsem prostě jezdila co nejvíc tréninků jako závod, takže první kolo s pulkou, depo a skijöring. Byly tréninky, kdy jsem byla z depa hned, ale i dny, kdy bych nejradši rozdupala hole. Se vším mi moc pomáhalo moje okolí. Občas se mnou někdo jel, pomohl mi smontovat pulku, dostat ji na start, pak ji stáhnout z depa atp. Za to jsem vážně moc vděčná!
MS se mělo původně konat ve Francii, nakonec se ale kvůli sněhovým podmínkám přesunulo do Švédska. Celkem rozdíl. Jaká byla cesta a jak jste to zvládli?
Cesta byla vtipná, hlavně ta první. Můj spolujezdec si totiž zapomněl doklady v ČR, takže bylo o zábavu postaráno. Vyjížděla jsem v pátek v půl páté ráno a na místě jsme byli v sobotu zhruba v půl jedenácté dopoledne. Nikde jsme se moc nezdržovali, frčelo to. Všichni nás varovali před švédskými silnicemi, ale ty byly paradoxně víc v pohodě než dálnice. Na té nás totiž po vylodění z trajektu zastihla sněhová vánice. Po cestě zpět už byly i menší silnice bez ledu, zapracovala na nich týdenní obleva. Na zpáteční cestu jsme měli víc času, takže jsme si mohli dovolit přespat u kamarádky Terky (členka MK TVT) na půl cesty Švédskem. Terku jsem poznala právě v Tlapkách a byla jsem vážně šťastná, že ji můžu opět vidět. Každopádně cesta to je vážně dlouhá, i když krásná ve výhledech. Dost to člověku změní názor na to, co je daleko.
Zázemí závodu vypadalo z videí jako v pohádce. Bylo to tak i ve skutečnosti? A co samotná organizace?
Zázemí bylo slušné, organizace dobrá. Je vidět, že Švédové už to mají zajeté. Přímo v místě dění toho moc nebylo, svatý grál celého stake-outu byly vytápěné toiky. Když hodně foukalo, chodila jsem se tam schovávat :-). Během závodu fungoval stánek s občerstvením a po celou dobu šampionátu byla dostupná pitná voda. Do sprch, obchodu a restaurace se dojíždělo asi tři kilometry, dalo se tam sjet i na lyžích. Co mě trochu mrzelo, bylo online zahájení šampionátu. Když jsme byli na jaře ve Francii na MS ICF, šli jsme průvodem přes město v reprezentačním oblečení s vlajkou a byl to ohromný zážitek. Tady nebylo nic, což mi přišlo smutné, a snad to je jen ojedinělý případ.
Výkony české reprezentace a hlavně ty tvé, jsme bedlivě sledovali v živém vysílání MushGo. Na trati jsme s vámi ale nebyli. Můžeš nám své dva závody nějak přiblížit?
Jak jsem zmínila na začátku rozhovoru, do skijöringového závodu jsem dávala vše a byla v strašné tenzi. Celkově, když mi na něčem až moc záleží, zkřečovatím a nedokážu prodat, na co mám. Vidím to jako číslo jedna, co se musím do dalších let naučit, zvládat hlavu. Noc před závodem jsem probulela, úplně se sesypala. Když jsme s Níťul vyjely na trať, byla jsem úplně ztuhlá. Ona ale letěla jak raketa a mně fakt jely lyže, což se nám stalo osudným. První část byla totiž extrémně rychlá, byla to rovina a pak dlouhý sjezd. Navíc bylo asi sedm stupňů. Prostě jsem ji úplně uvařila. Dole na stadionu, v nejzazším místě závodu, jsem zastavila, protože jsem viděla, že je zle. A bylo. Několik minut jsme se tam tak plácaly, než se Natahu vyzvracela. Myslela jsem, že to dojdu, ale jí se udělalo evidentně líp a nahoru běžela zase moc hezky. V cíli byla ale úplně rozsekaná a já taky, protože jsem se snažila jet nad svoje možnosti, abych jí to co nejvíc usnadnila. Musím říct, že ta fena fakt nezná své hranice, prostě dře, dokud nepadne. Je tedy na mně, abych odhadla míru. A já to fakt nezvládla, dodnes mi to je strašně líto. Ale opět, je to nenahraditelná zkušenost. Další věc je, že Natahu se dost hřeje. I když je lehká, má s tím problém od malička. Pro ni je nejlepší minus pět a míň, tohle bylo peklo.
Nad kombinací jsem hodně váhala, jestli startovat, ale pak jsem dala na radu, ať jedu, abych si vyzkoušela hromaďák a depo, a pak ať vzdám. Je pravda, že ve střední Evropě není jediná šance si v této kategorii zazávodit. Brala jsem to tedy jako trénink na další roky. A ani náhodou nelituji. Na hromaďák jsem Natahu věřila, protože je zcela nekonfliktní a neřeší nic okolo. Startovaly jsme z druhé lajny. Lyžaři museli startovat ve stopě, takže pokud jim pes naběhl na lyže, nemohli si odkročit stranou. To se stalo i v našem případě. Níťul byla oproti očekávání trochu vyjukaná a téměř celý rozjezd mi hopsala po lyžích. Já se ji snažila přetlačit za oj pulky a celé to bylo dost kostrbaté, ale ustály jsme start a mohly vyrazit do boje, ač z téměř posledního místa s velkým mankem na čelo. Po předchozím dni, kdy jsem ji totálně odpálila, jsem nechtěla, aby měla druhou špatnou zkušenost, a byla jsem rozhodnutá jet na jistotu. To znamenalo hodně přibrzdit v zatáčkách a sjezdu, držet a řídit pulku tak, aby se psem necloumala. Díky šetrné jízdě se nám dařilo stahovat náskok týmů před námi (někteří popadali či otočili pulku v zatáčkách, jiní si utavili psa ve sjezdu a nedokázali ho dostatečně podpořit ve stoupání před depem), v posledním kopci jsme dokonce předjely skandinávskou soupeřku. Natahu s pulkou vycválala všechny kopce bez zaváhání. Při nájezdu do zóny depa jsem musela psa podle pravidel vést za oj, což je náš největší handicap. Nedokázala jsem během tréninku Natahu naučit, že když ji dojedu a jedu vedle ní, neznamená to zastavení, ale pouze zpomalení a přípravu na vypřáhnutí. Zde jsme ztratily spoustu času. Já už ale byla rozhodnutá, že závod vzdám, zachovala jsem chladnou hlavu a snažila se ji podpořit k pohybu. A povedlo se! Depo bylo relativně dobré, ale pro příští roky ho chci ještě zrychlit. Natahu z něj vyběhla silná, jevila se, že druhou část závodu zvládne. Já ale měla jasno. To, co jsem chtěla vyzkoušet, proběhlo.
Česká reprezentace je vlastně i společně se slovenskou reprezentací parta sršící neskutečnou podporou, obětavostí, pomocí, motivací a odhodláním. Jak jsi se tam jako nováček cítila a jak by jsi náš tým a jeho skvělé úspěchy zhodnotila ty?
To mě dost baví. Když Čechy vyvezeš z Česka, najednou je z nich jeden celek, všechno perfektně funguje a zapadá. Nikdy se nestalo, že by někdo neměl dost pomocníků na startu nebo v cíli. Když někdo neměl nějaké vybavení nebo se mu rozbilo, hned přispěchal další závodník a nabízel mu svoje. Všichni se na sebe smáli, s postupujícími dny a nastřádanými medailemi se úsměvy rozšiřovaly. Dokázala bych si představovat, že jsem na dovolené s přáteli a děláme, co nás baví. Sportujeme se psy. Vážně bych si přála, aby taková atmosféra byla konstantní. Jak na šampionátech, tak na domácích závodech a stejně tak i na sociálních sítích. Když mluvím o sítích, ráda bych tímto vyjádřila obrovské poděkování Páje Suchánkové a Marušce Ševelové za jejich profi PR a k tomu Alence Zbožínkové. Ta by měla s holkama dostat medaili za práci team-leadra.
Chtěla by ses zúčastnit i dalšího zimního šampionátu?
Rozhodně chtěla.
Chceš nám něco sdělit na závěr?
Je to takové obligátní, ale pro mě je to opravdu důležité. Chci poděkovat mamce a taťkovi. Bez nich bych si totiž ani neškrtla. Jsou pro mě největší podporou a pomocí. Nikdy jim to nebudu moct dostatečně oplatit, tak to chci aspoň vyzdvihovat, kde se dá. Hned za nimi jsou další velmi blízcí lidé, co museli snášet moje záchvaty “stojímtakstrašněmoczahovnonikdynicnedokážu” a vždy tam pro mě byli a řekli mi, ať se nechovám jak kráva a užívám si to. Oni ví. I jim vděčím. Moje díky patří i všem, opravdu VŠEM, co mě jakýmkoli způsobem podpořili, i třeba jen myšlenkou. Bylo vás opravdu hodně, vyrazili jste mi dech. Strašně moc jsem tohle chtěla splatit nějakým dobrým výsledkem, ale pak mi došlo, že všichni tito lidé nepotřebují žádnou odplatu. Oni to prostě dělají ze srdce a nezáleží jim na umístění. Záleží jim na mně. A mně na nich taky.
