28. dubna - 1. května 2022 se ve francouzském městečku Plédran konalo po několika přesunech termínu mistrovství světa v individuálních musherských disciplínách pod záštitou mezinároní organizace ICF (International Canicross Federation). Na podzim v Bělči se na toto mistrovství podařilo kvalifikovat i naší člence Káje Ulčové, kterou jsme ohledně takové mimořádné události museli samozřejmě pořádně vyzpovídat.
Ptala se: Dominika Potměšilová, odpovídala: Kája Ulčová
Foto: Camille Paris, Zuzana Pajak, Kristina Fryzová, MushGo
Kájo, na MS ICF si se nominovala v listopadu loňského roku na MČR HRADECKÝ SPRINT A MID. Jak teď s odstupem času hodnotíš tento nominační závod? Trasa MČR byla od té na MS hodně odlišná, který typ tratí ti lépe sedí?
Kvalifikační závod se uskutečnil na mé „domácí“ trati, kam jezdím trénovat, když jsem doma (východní Čechy). Tím pádem mě nijak nepřekvapil. Tehdy už jsem ale měla za sebou celkem náročný rok a už jsem nemyslela na nic jiného, jak si dám po závodě pauzu od běhání. Co se týče trati v Plédran, ta byla diametrálně odlišná. Běleč je extrémně tvrdá, rovná a rychlá, ve Francii bylo měkko, zákruty, kořeny, bláto a tratě byly nakonec i kratší. Mně pravděpodobně víc sedí ty techničtější, ale nevyhýbám se ani těm typu Běleč.
Jaké byly tvé první pocity, když ses dozvěděla, že jsi součástí „B týmu“ české reprezentace na MS ICF v Plédran 2022?
Tak to si upřímně vůbec nevzpomínám, vím jen, že jsem měla radost, že se dostala i kamarádka Áďa se svou setřicí.
Mohla bys nám popsat, jak probíhala tvá příprava a příprava psa na MS?
Má příprava nebyla moc dlouhá, protože jsem za žádnou cenu nechtěla slézt ze sněhu. Asi největší rozdíl oproti jiným rokům či závodům byl, že jsem si hodně hlídala, aby se mi nic nestalo a abych byla zdravá.
Že poběžím s fenkou Dorotkou, se rozhodlo někdy v březnu, kdy jsem přemýšlela, jestli vůbec odjet (ceny nafty, další dávka očkování, …). Dorotka je výborný pes, její majitelé mají celou smečku ve skvělé kondici. Odběhla jsem s ní několik tréninků, které byly perfektní. Poté jsem měla odběhnout i přípravný závod, ale kvůli nemoci to nešlo. Fenka ale byla na MS fyzicky natrénovaná perfektně, všechna čest (chtěla bych někdy její svaly :D).
MS ICF se konalo ve Francii. Jaká byla cesta? A co všechno se dělo po vašem příjezdu na místo?
Cesta byla dlouhá, pro mě začala už ve středu odpoledne, kdy jsem odjela z Liberce směr Prachatice. Tam jsme měli sraz se zbytkem posádky. Jeli jsme ve třech, takže jsme se mohli střídat. Já řídila jen kousek, takže díky, kluci, za šoférování. Na místo jsme dorazili ve čtvrtek kolem páté. Stake-out už byl z velké části zaplněn, hezky podle národností. Pozdravili jsme všechny kamarády, pak jsem si šla projít trať (ještě původní dlouhou verzi). Cítila jsem, jak se těším. Veterinární přejímku jsem měla nahlášenou až na pátek, kdyby došlo k nějaké kolizi po cestě. Velmi kladně hodnotím „objednávání se“ na přejímky přes aplikaci, kde si každý zarezervoval přesný čas a místo, netvořily se tedy fronty. Když Dorry prošla kontrolou, vyzvedla jsem si číslo a všechny formality byly za námi. Pak nás čekal zahajovací ceremoniál, někteří měli i koupený lístek na koncert (my ho vynechali).
Bedlivě jsme sledovali videa ze zahajovacího ceremoniálu a už tady o sobě dali Češi rozhodně vědět. Jak sis tento ceremoniál užila?
Bylo to nádherné! Překvapilo mě, kolik lidí se na průvod přišlo podívat. Zároveň by mě zajímalo, jak je to ovlivnilo, jestli vůbec znali náš sport a jestli se o něj budou odteď víc zajímat, všímat si ho, nebo jestli to bylo jen prosté zpestření každodenního života. Rozhodně musím říct, že se člověk cítí dobře v tak početné výpravě. Byly totiž státy, které měly jen jednotky reprezentantů, neměly tedy šanci nás přehlučit.
Do poslední chvíle organizátoři čachrovali se závodní tratí, prodlužovala se, zkracovala se a nakonec se rozhodlo trať zkrátit z důvodu vysoké vlhkosti vzduchu. Jak jsi na toto rozhodnutí reagovala? Způsobilo to tobě nebo Dorotce nějaké potíže?
Mně to nijak nevadilo. Chápu argumenty, že někomu ano, zvlášť u kolových disciplín. Na druhou stranu nejsem typ, co se musí za každou cenu dohadovat, takže když se vydalo rozhodnutí, necítila jsem potřebu se pořád dožadovat změny. Mnohem horší organizační problémy mi pak přišly u nedělních štafet. Tím bych chtěla i vyjádřit velký obdiv a poděkování Ivče, našemu teamleadrovi, která musela zažívat velký stres a i tak to výborně zvládla.
První závodní den jste startovaly půl hodiny po poledni a průběžně jste obsadily krásnou 22. příčku z 50 závodnic v kategorii canicross ženy. Druhý den jste nám pak odskočily na 36. příčku, což ve finále znamenalo celkové 31. místo. Jak se vám s Dorotkou běželo?
Co se týče samotného závodu, první den nastaly komplikace na trati, které druhý den ještě eskalovaly a výrazně ovlivnily výsledek závodu. Neříkám, že jsem necítila zklamání. Ale beru to jako obrovskou školu, nelituji ničeho a hlavu ani běžecké boty rozhodně nevěším.
Mohla bys nám popsat své pocity v cíli? Co se ti honilo hlavou?
První den odhodlání a dobrá víra, že druhý den bude líp, druhý den jsem emočně už neunesla. Ale aspoň mám parádní fotky, kde čupím uřvaná v cíli. Už teď vymýšlím, jaký k nim hodit popisek (něco ve stylu „Zase mi vypil můj Mülermilch!“ :D).
Po nedělním závodě se konaly ještě štafety, kde jsi byla součástí smíšeného týmu. Štafetu jsi předávala na 6. příčce a nakonec se tvůj tým umístil na krásném 10. místě. Jak sis štafetu užila?
To byl totální nakopávač! Hlavně jsem měla úžasné parťáky (Verču Hálovou na kole a Mikiho Kozla na koloběžce), patří jim můj dík. Šlo o štafetu smíšenou, kde stačí mít jednu holku, kterou si většina zemí nedala na CC, o to víc mě potěšilo, že jsem na svém úseku předběhla i kluky a doběhla v první polovině (holky jsme byly tři, jinak muži). Běžela jsem s Májou od rodiny Matouškových, moc jim děkuji za půjčení, je to neskutečná frajerka (mimochodem s Elinkou Matouškovou si na tomto MS vybojovaly bronz). Doufám, že budu mít šanci si takový zážitek někdy zopakovat.
Jednalo se o jedno z nejúspěšnějších MS na suchu, Češi přivezli domu neuvěřitelných 16 medailí. Co říkáš na výkony a celkové výsledky české reprezentace?
Minule jsem s někým vedla velmi hlubokou diskusi na téma, proč Češi tak vynikají v malých sportech. Asi jsme vážně srdcaři a nejlépe děláme to, co není pro peníze. Výkony naší reprezentace jsou dlouhodobě obdivuhodné, o tom svědčila i neplánovaná autogramiáda, jež proběhla na závěrečném ceremoniálu a při níž naši borci podepisovali a fotili se jako o život. Všem moc gratuluji a srdečně jim jejich medaile přeji!
Jak bys zhodnotila závod z organizačního hlediska? Měla bys pro francouzské pořadatele nějakou pochvalu a je něco, co se ti naopak moc nelíbilo?
Nemám s čím porovnat a taky jsem nikdy nepořádala MS, takže jsem střídmá, co se týče kritiky. Chválím za veterinární kontroly, značení trati. Co mi vadilo, byla organizace štafet. Do poslední chvíle jsme nevěděli přesný čas startu a ještě před nás vložili jakousi pofidérní kategorii (štafeta MIX CC), o které evidentně věděly jen dva národy, takže jsme nachystaní i se psy čekali několik desítek minut, než na nás přišla řada.
Jak teď s odstupem času hodnotíš svou přípravu, svůj výkon a přípravu a výkon psa na vašem prvním mistrovství světa? Co bys příště udělala jinak a co bys rozhodně udělala stejně? Případně je něco, co bys v přípravě na podobný závod poradila ostatním?
Můj názor se nezměnil. Beru to prostě jako zkušenost. Nejen ve sportu, ale i v životě. Občas se něco nepovede podle představ, ale kdyby ano, tak se narodíme, život si představíme a pak se nudíme až do smrti. Nevím, jestli zrovna já můžu někomu radit, od toho tu jsou jiní. Prostě běhejte, závoďte, sbírejte zkušenosti a pak je prodejte, až vám na tom bude fakt záležet.
Nakonec musím zmínit, že sis, asi jako většina závodníků, svůj pobyt ve Francii prodloužila. Mohla bys nám v krátkosti popsat, která místa jste navštívily, jak moc dogfirendly byly a zda je něco, na co bychom si při cestách po Francii měli dát pozor?
Moc ráda! Jen upozorňuji, že jsme spali nadivoko a „naprasáka“ :D, takže nic pro princezny.
Hned v neděli jsme odjeli k oceánu a spali poblíž St. Malo, kam jsme ráno i doběhli. Pak za námi dorazili Vašek s Veru a společně jsme si udělali výlet na Mont-Saint-Michel. Musím říct, že se mi zase potvrdilo, že nejhezčí místa nejsou ta nejznámější. Večer jsme spali nedaleko historicky významné Omaha beach. Tamní západ slunce mi vyrazil dech. Pocit štěstí mi vydržel i ráno, kdy jsme při odlivu běželi i se psy k památníků amerických obětí vylodění. Tady mám velké předsevzetí vzít si koloběžku a zapřáhnout vořechy při západu slunce. Tato touha mě přepadla, když jsem pozorovala trénink klusáků přímo na pláži. Abych nezdržovala a nenudila, vezmu další místa spíš heslovitě. Co se týče měst, prošli jsme si nebo projeli na kole Caen, Le Havre, Rouen a Remeš.
Nevynechali jsme ani útesy v Étretatu, tam ale rozhodně psy neberte, pokud z nich nechcete udělat Falca z Nekonečného příběhu. Poslední zastávka Francie byla poblíž Nancy, kde jsem si dala pro změnu canicross.
Pro silniční cyklistiku je Normandie jako zrozená, řidiči jsou ohleduplní, navíc díky velkému množství cyklostezek je ani nemusíte potkat. Pro sport se psy je to také úžasné místo, u nás musím kolikrát na průzkum, abych odhalila novou trať a netočila pořád tři stejné dokola, v Normandii o ně doslova zakopáváte. Vztah Francouzů ke psům mi přišel dost rezervovaný, možná z nich měli trochu i strach, nikde jsme ale neměli problém.
Před návratem do Čech jsme si udělali krátkou zastávku ve Švýcarsku, kde dočasně žije jedna moje spřízněná duše, a ta nás vytáhla do přírody kousek za Apenzellem. Šlo o jediný den, kdy pršelo, jinak na celou dovolenou vyšlo perfektní počasí, tím myslím pro lidi i čtyřnožce v autě.
Závěrem ti Kájo jménem celého Musher klubu Tlapky v tahu gratuluji k tvým parádním výkonům a moc pěknému umístění. Děkuji a gratuluji, že si se díky poctivé přípravě a velkému odhodlání stala "tlapstorickým" milníkem a jako první hrdě nesla jméno klubu i klubový dres na mistrovství světa. Držíme ti pěsti ve tvém dalším počínání v tomto sportu i s tvou mladou psí nadějí. Věřím, že jsi pro mnoho z nás velkou motivací na sobě makat.
I já bych chtěla poděkovat. Zaprvé své rodině, příteli a přátelům za jejich nekonečnou podporu, bez níž bych si ani neškrtla. To na ně myslím při každém těžkém tréninku nebo závodě a posouvám se dál. Dále i díky Vám, MK Tlapky v tahu, jsem pyšná na to, že jsem mohla celé mistrovství nosit zrovna Vaše (naše) barvy. A v neposlední řadě díky, Bouzefe a Natahu, že mi děláte život o chlup lepším.
