Tereza Soukup: Od Excelu za polární kruh

Jak jsem vyměnila korporát za saně a smečku alaskánů

Dlouhých šest let jsem seděla u počítače a pracovala v logistice. Výhod to mělo dost – mohla jsem pracovat odkudkoli, takže jsem žila v Německu, ve středním Švédsku, zase zpátky v Německu, a zároveň cestovala do Česka za rodinou. Na první pohled svoboda a slušnej plat. Ale realita byla, že i přes tu volnost jsem byla (minimálně) devět hodin denně přikovaná ke třem monitorům a věděla jsem, že to není styl života, který chci dlouhodobě žít. Měla jsem v sobě odjakživa spoustu energie, kterou jsem tímhle způsobem absolutně nedokázala využít.

O tom, že tahle práce není pro mě, jsem mluvila naprosto otevřeně – s kamarády, rodinou i se šéfem. Lidi kolem mě mě postupně začali motivovat, abych s tím opravdu něco udělala. Nejaktivnější v tomhle byla kamarádka Káťa, která mi občas posílala screenshoty nabídek na práce v přírodě. Jednoho dne mi poslala inzerát na průvodce se psím spřežením ve švédské Kiruně. Trefila se do dobré nálady - tedy, do dne, kdy jsem byla svou prací totálně znechucena. Poslala jsem tedy životopis… A najednou to celé začalo dávat smysl.

Z kanceláře do sněhu

Poslala jsem životopis a hned druhý den volala do firmy Arctic Dogsled Adventure. Po asi pětiminutovém rozhovoru s majitelkou Åsou jsem věděla, že tohle chci. I když jsem ještě neměla nic potvrzeného, prostě jsem se rozhodla, že do toho jdu a začala vše připravovat k mému odjezdu. První plán byla jízda autem, abych mohla vzít i svou Chelseu, ale když jsem zjistila, kolik tisíc kilometrů mě dělí od cíle, radši jsem zvolila letadlo – Berlín, Stockholm, Kiruna.

Svojí vlastní psí důchodkyni jsem tedy nechala na hlídání kamarádům a vyrazila.

Na letišti mě měl vyzvednout můj nový kolega – a byl tam! Nebylo to poprvé, co jsem jela někam úplně na blind bez zpáteční letenky. Vždycky si říkám, že domů se dostanu kdykoliv, takže co.

Nová rutina, která dává smysl

Den po příjezdu jsem už stála v kotci a krmila psy. Během pár dní jsem se naučila všechna jména (pomohly jmenovky na kotcích a tabule s rozpisem), začala jezdit na tréninkové jízdy, nejdřív s ostatními, pak sama, a nakonec i s turisty.

Naprosto mě to pohltilo. Věděla jsem, že tohle je ono. Že tohle mi dává smysl. Práce se psy, péče o ně, každodenní fyzická aktivita, ale zároveň kontakt s lidmi z celého světa – z Ameriky, Asie, Evropy. Mluvím plynně česky, anglicky, německy a italsky, a i když se učím švédsky, nejvíc jsem nakonec využila němčinu, protože německých turistů bylo opravdu hodně.

Život v kempu

Každý z průvodců má v kempu svoji vlastní malou kabinu. Žádný luxus nečekejte – není v ní voda, tu si musíte nosit v barelech. Sprchy i tekoucí voda jsou jen ve společné budově, stejně jako tzv. psí kuchyň, kde se připravuje maso pro psy. Záchod? Klasická kadibudka venku. Ale upřímně – mně to vůbec nevadilo. Jsem nenáročný člověk a tenhle styl života mi vlastně hodně vyhovoval. Bylo to jednoduché, přímočaré a zároveň mě to všechno tak nějak zpomalilo – v tom dobrém slova smyslu. Také jsem si úplně zamilovala svobodu v tom, že nikdo neřeší, jak vypadáš. Klidně jsem si mohla dojít nakoupit celá od masa a od chlupů, a bylo to všem jedno.

Jediné, co mi trochu chybělo, byl čas na přípravu kvalitního jídla. Naštěstí Švédsko má spoustu možností – od slušných mražených jídel přes smoothie a proteinové drinky až po oblíbené švédské „guilty pleasures“. Moje závislost? Polar bread a chokladbollar – čokoládové koule, které se dají sehnat snad v každém obchodě. 

Krmení: kostky masa, kýble a proteinová tyčinka

Když máš na starost 75 psů, je jejich krmení kapitola sama pro sebe. Dvakrát denně – ráno a večer – jsme připravovali syrové maso, které přicházelo ve velkých deseti až dvaceti kilových zmrzlých blocích. Palety s masem jsme dostávali zpravidla dvě najednou. Jednou jsem je přehazovala sama do mrazáků, což byla slušná výzva… jen dvě tuny.

Maso se rozdělovalo do tří-čtyř velkých kýblů, kde se krmné kostky porcovaly podle potřeby – na čtvrtiny nebo osminy – a zalévaly horkou vodou. Taky super cvik na biceps. Tak vznikla masová polévka, kterou psi doslova milovali. Ti, kteří měli zažívací problémy nebo byli vybíraví dostávali granule, nejčastěji Royal Canin s vodou. A i po túrách jsme dbali na to, aby dostali rychlou výživu. Nejlépe fungovala kombinace pár kousků zmrzlého masa s trochou vody. Říkali jsme tomu proteinová tyčinka a zafungovala téměř vždy.

Když jsme viděli, že některý ze psů hubne, dostával ještě oběd – stejně jako štěňata, která už v době mého pobytu byla v pubertě a pomalu se začínala zapojovat do tréninku. Na procházkách jsme je učili poslouchat, pak začali tahat kilák, dva, a tak dál. Jednoho z nich bych ráda naučila vést tým jako lídr, tak uvidíme, jak nám to příští sezonu půjde.

Typy túr: zábava, odpovědnost a rychlost v rukou turistů

Nejoblíbenější túra je ta, kde si turisté řídí saně sami. Já jedu na skútru před nimi, ukazuju cestu a dávám pokyny. Turista má buď vlastní saně se čtyřmi psy, nebo sdílené – jeden řídí, druhý sedí a před sebou mají pět až šest psů.

Před jízdou je důležité všechno pořádně vysvětlit, upozornit na ostré zatáčky, dělat pauzy a průběžně komunikovat. Rychlost psího spřežení regulujeme pomocí skútrů vepředu. Ne vždy odhadneme ideální tým – takže někdy během túry přehazujeme psy mezi saněmi, abychom vyrovnali tempo.

Pak jsou tu túry, kde řídím já – na saních můžu mít až čtyři turisty. Většinou jsem jezdila tzv. short tour – okruh asi 9-10 km, zakončený tradiční švédskou “fikou”, tedy kávou a skořicovým šnekem. Vedla jsem ale i sunset a northern lights túry – delší, večerní jízdy s pauzou v naší dřevěné chatě, kde jsme připravovali kafe a svačinu na ohni. A nakonec vícedenní zážitky se spaním v našem lesním kempu u jezera.

Tým psů se plánuje den předem, ale podle situace se upravuje – někdy přidáme, ubereme nebo vyměníme psy podle podmínek, sněhu a náročnosti dne. Letos byla zima zledovatělá, nebylo moc sněhu, rychlá a náročná, takže člověk musel být pořád ve střehu.

Oblíbenec s přezdívkou po hokejistovi

Oblíbený pes? Těžká otázka. V průběhu sezony se to měnilo podle toho, kdo zrovna nezlobil, kdo si nechal dobrovolně nandat botičky, nebo kdo se při krmení netvářil, že mu chci otrávit oběd. Ale hned první den jsem si vybrala Alpinu. Prostě se na mě podívala, já se podívala na ni – a bylo jasno. Ještě ten večer spala u mě v pelíšku a od té doby jsme byly nerozlučné. Nakonec se stala mým lídrem, a spolu s ní i jeden úžasný čtyřnožec jménem Risto. Tihle dva byli moje pravá a levá ruka (nebo packa), spolehliví, chytří a hlavně – ochotní mě poslouchat, když šlo do tuhého.

A pak je tu ještě jeden speciální případ – Gretzky. Ano, jmenuje se po hokejistovi a má asi stejně slavné jméno, jako chuť se uprostřed túry uvařit. Je to takový náš citlivka, delší výlety mu moc nesedí, takže jsem začala uvažovat, že by se z něj mohl stát spíš gaučák než maratonec. Zatím je to jen v rovině snů, ale trochu si na něj brousím drápy – ehm, zuby. Tedy, ne já, ale jakože adoptovat! A nejsem sama, i můj přítel, který tam byl jen deset dní, se do něj zamiloval. Gretzky má prostě talent na to, zalézt si člověku pod kůži. A kdo ví, třeba jednou skončí u krbu a bude si užívat důchodu s plným břichem a dekou přes packy právě u nás doma.

Můj psí svět

Starat se o psy pro mě nebylo nic nového, v minulosti jsem měla dvanáct - patnáct vlastních psů či psů v dočaskách, pomáhala jsem v psím azylu a věděla jsem, jak na to.

Ve firmě, kde jsem skončila, mají povolení na 75 psů venku a 6 uvnitř. Každý pes má jméno, historii, a velmi individuální přístup. Tahle firma má opravdu vysoký standard péče. Psi běhají maximálně jednu túru denně, mají pravidelné pauzy, sleduje se jejich zdravotní stav, a když se cokoli děje, jede se na veterinu.

Veterina: drahá služba bez záruky kvality

Jednou z věcí, která mě překvapila, byla úroveň veterinární péče – nebo spíš její poměr cena/výkon. Veterináři tu nejsou vždy tak pečliví, jako jsme zvyklí u nás (samozřejmě, taky ne vždy). Je potřeba mít oči dokořán a být připraven zasáhnout, když něco nesedí.

Chápu, že je to pořád byznys, a že přístup ke zvířatům je tu často víc účelový než citový – zvlášť když jde o pracovní psy. O to víc si ale vážím toho, že jsem po konzultaci s Åsou mohla jedné z našich fen, Dagny, opravdu pomoci. Nešlo jen o zdravotní problém, šlo o rozhodnutí, že se na ní nevykašleme. A právě v těchto momentech si člověk uvědomí, že má smysl být důsledný – i když je to někdy nepopulární.

Dagny češkou

Jedna místní veterinářka ji mylně diagnostikovala rakovinu a navrhla eutanazii. To pro mě bylo naprosto nepřijatelné. Po konzultaci s ostatními jsme ji převezli do Česka, kde se zjistilo, že je v pořádku. Dagny teď žije nový život u Barči, Michala a Anubise a je tedy členkou našeho musher klubu Tlapky v tahu.

Děkuji všem, kdo se na pomoci Dagny podíleli! Nebylo nás málo a zase mi to ukázalo, jak skvělý lidi kolem sebe mám.

Ne všude je přístup ke psům stejný

Je potřeba si přiznat, že ne každá firma se o psy stará tak, jak by si přál člověk s vysokými morálními standardy a empatií. V tomhle světě bohužel pořád platí, že pro některé je byznys a zisk důležitější než kvalita života zvířat, se kterými pracují.

Psi jsou pro ně nástroje, které mají fungovat a pokud nefungují, rychle se hledá levné a jednoduché řešení. Není to všude, ale děje se to. O to víc si vážím míst, kde to jde i jinak – kde je pes víc než jen součást vybavení.

Loučení není nikdy snadné

Ať se snažím být jakkoli racionální, loučení s těmi psy bolí. Každý jeden byl skvělý. Zvyklí na lidi, na mazlení, na to být v posteli, nikdo agresivní, jen někteří plašší, na kterých bych chtěla další sezonu víc zapracovat. Ale i tak, byla to parta fantasticky socializovaných zvířat, a už teď se těším, až je zase všechny uvidím. Jsou to božani.

Zpátky v srdci Laponska

Na podzim se tam vracím. Možná na sezónu, možná napořád – kdo ví. Plánuju rozjet letní dogtrekking a túry, zůstat tam i mimo sezónu a trochu se víc ponořit do místního života. Ale kdo mě zná, ví, že u mě člověk nikdy neví. Jeden den chci žít v lese se 70 psy a druhej den zas přemýšlím, že bych šla sbírat hrozny do Francie. Takže uvidíme. Ale zatím to vypadá, že sever vyhrává na celé čáře.

Ať už jste někdo, kdo přemýšlí o změně, nebo jen hledáte novou inspiraci, chci vám říct jedno: Nebojte se utéct z místa, kde nejste šťastní. Změna je děsivá, ale většinou vám otevře úplně nový svět.

Jsem vděčná všem, kdo mě podpořili, i Åse, která mi po tak krátké době dala důvěru, prostor se rozvíjet a měnit věci k lepšímu. Našla jsem tam novou rodinu. Kdyby měl někdo z vás chuť to zkusit, ozvěte se mi – ráda pomůžu nebo poradím. Sledujte nás i na Instagramu @arcticdogsled, který nyní spravuju já, a kde pravidelně představujeme naše psy i život za polárním kruhem.