Nahlédněte s námi do zákulisí toho, jak statečně zabojovala naše členka Klárka Nedvědová s nepříznivými lékařskými zprávami a jak jí na této trnité cestě pomáhá její psí kamarád Semmy.
V červnu 2021 jsem měla nastoupit do Motola. Už předtím jsem chodila na různá vyšetření, ale vždy jen ambulantně. Byla jsem v osmé třídě a dva měsíce nechodila do školy. Jenže pak přišel můj nejhorší záchvat, jaký jsem kdy měla (týden před nástupem do nemocnice). Začalo to klasicky kolem sedmé hodiny večerní – pokles víčka, migréna, slabé nohy – nic nového. Nikdy ale nezapomenu na ten smutný pohled mojí mamky, když jsem jí ležela na klíně. V jejích očích byla vidět bezmoc a nevědomost, jak mi pomoci, nikdo to totiž v těchto stavech nedokáže... Šla jsem si lehnout. Bohužel ale ani po jedenácté hodině to nepřešlo, právě naopak. Noc z neděle 6. června na pondělí 7. června 2021 mi obrátila život vzhůru nohama.
Začala jsem zvracet. Když jsem vstala z postele a chtěla jsem si dojít na toaletu do přízemí našeho baráčku, schody jsem málem nesešla. Dávení nepřestávalo, jen už nemělo jít co ven. Nebylo na co čekat. V půl třetí ráno jsem vyrazili na dětskou pohotovost. Tam mi dali dvě kapačky, neboť jsem stále zvracela a měla jsem extrémně stažený žaludek. Takto to probíhalo asi 3 dny – nic jsem nejedla, z toho všeho jsem měla namožené břicho a zhubla jsem 4 kg.
Během mého dvoutýdenního pobytu na neurologickém oddělní ve FN v Motole plného bolestí a strachu jsem prošla doslova úplně všechno, co jsem mohla - EKG, EEG, perimetr, CT, magnetickou rezonanci... Bylo mi odebráno celkem 20 zkumavek krve na různá vyšetření. Všechno bez nálezu nebo v normě. Dle slov mladého neurologa už mě neměli na co poslat a přesto stále nevěděli, co se mnou je. Až po nekonečných dvou měsících došli k závěru, že pravděpodobně trpím poruchou nervosvalového přenosu, která se u mladistvých v mém věku (tedy kolem 15-19 let) objevuje velmi zřídka (přibližně v poměru 1:10 000).
Dostala jsem prášky na silné migrény (tehdy to byl Migralgin, nyní beru Acifein). Běžná analgetika jako Paralen či Ibalgin mi totiž nezabírají. Při záchvatu jsem si měla jeden prášek vzít a doufat, že to přejde. To ale nestačilo a dostala jsem tedy předepsané čípky, které se berou jen v akutních případech jako poslední záchrana. Také mi předepsali dva druhy homeopatik, která musím brát 5x denně.
Samotný záchvat, který se k této poruše pojí, u mě začíná poklesem pravého očního víčka a postupně se zesilující bolestí hlavy. Mám pocit slabých nohou a začínám hyperventilovat (zrychleně dýchat). V těchto případech se nikdy nedokáži zklidnit sama, a pokud prášek nepomůže, jediná možnost jak zase začít dýchat normálně je druhý člověk, který bude dýchat se mnou a počítat doby nádechu a výdechu.
Bohužel, i když vlastně možná bohudík, se mi tento stav spouští po psychické stránce, nikoli po fyzické. Vždy, když jsem šla běhat sama, měla jsem pocit, že omdlím, a že každý trénink je můj poslední. A právě myšlenky a představy, ve kterých můj mozek vytváří nebezpečné až smrtelné situace (které ale reálně nenastanou nebo ani nastat nemohou), způsobují podvědomé přivolávání záchvatu, který obvykle opravdu přijde, aniž bych si to uvědomovala.
A tak jsem dostala asi tu největší kudlu do zad, když mi paní doktorka řekla: "Budeš muset skončit s atletikou." Slova jako "skončit" a "atletika" jsem nikdy nechtěla slyšet společně v jedné větě. Po dobu devíti let byla atletika můj střed vesmíru, do tréninků jsem dávala úplně všechno a byl to sport, pro který jsem žila.
Totálně jsem se zhroutila. Můj sen dostat se do atletické reprezentace se po devíti letech rozplynul. V hlavě už jsem neměla pro co žít a chtěla jsem to tady ukončit. Celé dny jsem byla smutná, spoustu nocí jsem probrečela a říkala jsem si, že život už nemá žádnou cenu. To vše odstartovalo mou nenávist k sobě samotné, odmítala jsem jídlo, uzavřela jsem se před okolním světem, přestala jsem dávat najevo všechny své myšlenky a emoce a začala se "trestat".
Téma nenávisti a trestání sebe sama je pro mě velmi, velmi těžké, ale jsem vděčná, že o tom dnes už dokážu veřejně mluvit či psát. Co znamená sebepoškozování? Jde o komplexní chování, které může mít různé příčiny a motivace. Mezi ty nejčastější patří emocionální úleva – tedy ulevení si od silných emocionálních bolestí jako jsou smutek, frustrace, úzkost nebo hněv. Fyzická bolest může dočasně odvést pozornost od emocionálního utrpení. U mě by se to dalo popsat jako vyjádření vnitřního stavu, toho, co nedokáži verbalizovat. Jedná se v podstatě o formu komunikace o mých vnitřních pocitech a boji.
Jinými slovy, když jsem se dozvěděla, že budu muset skončit s atletikou, byla jsem přesvědčená (a stále občas jsem), že to byla moje vina a řešení mi přinášel trest sobě samotné. Nenáviděla jsem sebe a své tělo.
Můj první trest/sebepoškození proběhl na pravém zápěstí ostrými novými nůžkami. Postupem času, kdy jsem nechtěla, aby všechny mé negativní emoce šly ven, jsem začala přitvrzovat. V tu chvíli vás nezajímá, že to bolí. Je vám to jedno. Žila jsem jen s myšlenkou „musím si něco udělat“. Přišly hlubší a silnější rány. Posloužily k tomu nůžky, pravítka, klíče, ostré víko od lahve, kružítko, žiletka a hlavně spínací špendlík. Dnes už se to snažím velmi korigovat a když mě to popadne, je dobré se zastavit, nadechnout se a rozmyslet si, zda to opravdu chci udělat. Vím, jak moc náročné to je, ale také vím, že je to jen o práci s hlavou a vlastními myšlenkami. Mně pomáhá např. i velké množství ledu, protože bolest je srovnatelná, ale nic vám to neudělá a hlavně, led nezanechává jizvy.
Během letních prázdnin v roce 2021 jsem nemohla nic. Měla jsem zakázanou veškerou pohybovou aktivitu a měla jsem být v klidu, méně se stresovat a dělat něco, co mě dělá šťastnou... ale co to NĚCO mělo být, když s atletikou jsem skončila?
Semmyho jsme si přivezli z útulku 27. března 2021. Když se Semmy stal součástí naší domácnosti, netušila jsem, jak moc mi toto stvoření změní život. Je to velký paradox. Vždy jsem se psů bála a ani ve snu by mě nenapadlo, že následující rok začnu opět běhat a navíc se psem.
Semmy mě toho naučil strašně moc. Naučil mě trpělivosti, že nic nejde hned a že pokud člověk něco chce, musí pro to něco dělat. Spolu jsme vyzkoušeli mnoho psích aktivit. Začalo to dogdancingem. Bavila mě ta souhra a předvedení různých cviků. Jenže pro tak moc akčního člověka jako jsem já to bylo málo a tak přišlo dogfrisbee. Dogfrisbee bylo fajn, ale nic pro mou netrpělivost. Když ani po roce a půl Semmy nedokázal chytit klasické závodní frisbee, skončili jsme, a tak nějak plynule přešli k dogpulleru. Tenhle sport beru jako super zpestření i ke canicrossu – např. když se mi nechce jít běhat nebo je málo času. Pes se nádherně vylítá a unaví. Dogpuller nás moc baví a doteď ho občas zařadíme jako součást tréninku.
Abych řekla pravdu, ani nevím, kde jsem úplně poprvé objevila zázrak jménem canicross. Jednou jsem si prostě jen tak v obchodě koupila sadu, která obsahovala opasek a něco jako vodítko s amortizérem. Tuto sadu jsem vzala na procházku a připla si Semmyho. Po chvíli jsem zjistila, že když trošku zrychlím, on začne tahat. A tak jsem začala hledat informace, koukala na videa, a nakonec se i odhodlala přihlásit na Seznámení s canicrossem od behejsepsem.cz u Elišky Náměstkové ve Staré Boleslavi. Semmy zde pracoval v tažném postroji poprvé a já si v tento den – 26. září 2022 – uvědomila, že mě žádná hlava ani oko nebolí. Proč? Snad proto, že jsem se tak moc soustředila na psa a veškerá moje pozornost směřovala k Semmymu. Najednou se má hlava musela zaměřit na něco jiného a neměla čas přemýšlet nad tím, co (ne)může přijít potom. O necelé tři měsíce později jsem objevila svou druhou rodinu, Musher klub Tlapky v tahu. Na první trénink pod vedením Jitky Tůmové nikdy nezapomenu :).
Ani tak ale nebylo vše zalité sluncem. V září 2022 jsem nastoupila do prvního ročníku střední školy, kde jsem se bohužel přesvědčila o tom, že nejlepší je spoléhat se jen sama na sebe a že lidem se nedá věřit. Začala jsem se ještě více uzavírat a z dříve společenského a veselého člověka se stal introvert ve svém vlastním světě. Ve svém okolí jsem často slýchala (a občas stále slýchám), že se psem kterého mám nikdy nic nedokážu, že je to malej "čokl", kterej na závodech nemá šanci, že canicross je trapnej sport, že jsem moc hubená, že nemám hezkou postavu atd. Což mě podporovalo v mých černých myšlenkách i sebepoškozování.
V roce 2023 jsem se se Semmym začala canicrossu věnovat naplno. Díky Semmymu a canicrossu jsem poznala opravdu nespočet skvělých lidí i psů, kteří mi velmi přirostli k srdci. Stejně jako v atletice, i v canicrossu jsem objevila kus sebe. Stal se sportem, který pro mě znamená všechno a jsem si jistá, že je to to NĚCO, co mi paní psycholožka před 3 lety řekla, že mám objevit, abych byla štastná. Za lidi v musherském sportu jsem nesmírně vděčná a jsem moc ráda, že mohu být součástí. Ačkoli, stále tady ty chvíle jsou. Noci, kdy nespím, dny, kdy mi z ruky teče krev, kdy se ve škole hroutím a mám úzkosti. Asi nikdy už to nebude jako dřív, ale dělám vše pro to, aby se to opakovalo co nejméně.
Asi každý z nás někdy zažil situaci, která ho dokázala zlomit a strašně bolela. U mě to byla zpráva o skončení s atletikou. Milovala jsem ten sport a jeho ztráta byla pro mě konec života. Přestala jsem věřit, že bych mohla někdy zase běhat nebo že bych mohla být zase šťastná. I když jsem se uvnitř hroutila, vždy jsem nahodila úsměv a dělala, že se nic neděje. Nyní vím, že je to špatně. Proč? Je lepší se svěřit, je lepší tyto informace sdílet a nedusit je v sobě. Za prvé se vám uleví (nevěřili byste jak moc), za druhé vám druhý člověk může pomoci a za třetí pamatujte – NIKDY NA TO NEJSTE SAMI! I když vám to tak přijde, není to tak. Věřte tomu!
Ještě nedávno jsem měla jasno v tom, že tady nechci být a velmi konkrétní myšlenky na skončení života byly silnější a silnější... Teď, po třech letech můžu říct, že jsem šťastná. Začít sportovat se Semmym a poznat velký počet skvělých a milých lidí, kteří se vzájemně podporují, mohu s odstupem času říct, že mi doslova a do písmene zachránilo život. Díky Semmymu jsem opět našla smysl života a uvědomila si, proč tady chci zůstat a proč tady stále jsem.
コメント